Vrchní ředitel sekce EU J. Georgiev v Reflexu o příštím rozpočtu EU
7.9.2025
Unijní rozpočet balancuje mezi obranou, růstem a vlastním dluhem. Posune se Česko mezi čisté plátce?
Autor: Jan Volenec
Evropská unie spouští vyjednávání o sedmiletém rozpočtu na roky 2028–2034. V sázce jsou dva biliony eur i zásadní otázky. Jak splatit covidové dluhy, posílit slábnoucí konkurenceschopnost a investovat do obrany v čase geopolitických otřesů. První návrh Komise zveřejnila pod časovým tlakem v červenci a navrhuje v něm tři pilíře – regionální a zemědělskou politiku, fond pro inovace a balík na vnější vztahy. Zároveň hledá nové zdroje příjmů pro splácení covidových půjček. Pro Česko může být tento rozpočet zlomový. Možná naposledy budeme čistým příjemcem, než se posuneme mezi plátce. Praha proto balancuje mezi obranou tradičních priorit, jako je koheze (politika snižování rozdílů mezi regiony EU) a zemědělství, a nutností přizpůsobit se nové realitě.
Každých sedm let se střetnou členské státy Evropské unie, Evropská komise i europoslanci při nejdůležitějším vyjednávání. V Bruselu se začíná po letní pauze rozbíhat debata o podobě víceletého finančního rámce (VFR) na období 2028–2034, jinými slovy sedmiletého rozpočtu, který určí, kolik peněz bude mít Unie k dispozici, jaké priority si vytyčí a jak je bude financovat.
První návrh Komise spatřil světlo světa v červenci. Označen byl unijní exekutivou za „ambiciózní a dynamický“, ale už jeho zrod ukázal, jak složitá tato debata bude. Rozpory uvnitř samotné Komise způsobily, že až do poslední chvíle nebylo jasné, co vlastně Brusel předloží. A ani teď nemáme kompletní obrázek. Zbytek legislativních návrhů byl představen na začátku září, a to v době, kdy již státy začaly o podobě rozpočtu jednat. Řada prováděcích a navazujících aktů ale na zveřejnění teprve čeká. Diskuse o VFR je přitom spíše maraton než sprint, protože se očekává, že od podzimu, kdy se rozjedou serióznější jednání mezi státy, budou trvat až dva a půl roku.
Evropská komise navrhla na první pohled nezanedbatelný rozpočet, a to dva biliony eur. V reálném měřítku to ale odpovídá jen 1,26 % hrubého národního důchodu (HND) všech členských států. Což tradičně otevírá otázku o tom, jestli by měl být rozpočet více či méně ambiciózní, aby EU dokázala reagovat na globální výzvy. V následujících letech jich přitom nebude málo počínaje bezpečností přes konkurenceschopnost až po splácení dluhů z pandemie.
Pro Českou republiku má debata o novém VFR ještě jeden rozměr, a to, že může jít o poslední víceletý rozpočet, kdy budeme v EU patřit mezi takzvané čisté příjemce, tedy státy, které z EU získají více peněz, než do ní odvedou. V dalších letech se Česko může už posunout do role čistého plátce, což bude vyžadovat velkou změnu v chápání EU v české společnosti než ji vnímat pouze jako kasičku, ze které jdou peníze.
Dá se očekávat, že vyjednávací strategie Česka bude stabilní a podobná minulým rozpočtům, bude do ní ale promlouvat i fakt, že se naše pozice mění. „Na jedné straně jsme kohezní stát. Minimálně 60 % příjmů, které do ČR z rozpočtu Unie jdou, jsou kohezně orientované peníze. To určitě zůstává naší prioritou. Stejně tak příjmy v oblasti zemědělství. Na druhou stranu už musíme mít na paměti perspektivu státu, který se může stát čistým plátcem, a současně státu, který se ocitl v nové geopolitické realitě,“ říká Jiří Georgiev, vrchní ředitel sekce EU a mezinárodních vztahů na Ministerstvu financí. Česká republika se tak ocitá mezi dvěma póly. Osciluje mezi státy jihu a východu, které chtějí více peněz na kohezi, a severem, který trvá na fiskální disciplíně. „Bez ohledu na to, jak velký rozpočet bude, je klíčové, jak efektivně se peníze vynakládají,“ tvrdí Georgiev.
Tři pilíře a nová tvář evropského rozpočtu
Dlouhá desetiletí určovaly rozpočtovou mapu EU dvě dominantní složky, mezi kterými byla koheze a zemědělství. Tentokrát ale Komise zavádí změny a navrhovaný VFR, který se dělí do tří pilířů, se z velké míry soustředí i na vnější výzvy typu upadající konkurenceschopnost nebo obrana a bezpečnost. Těmi třemi pilíři jsou národní a regionální partnerské plány zahrnující kromě koheze nově i zemědělství a vnitřní bezpečnost, dále fond pro konkurenceschopnost a konečně výdaje na vnější činnost Unie včetně humanitární pomoci a zahraniční politiky.
Pro Česko je to poměrně citelný posun. „Vnímáme potřebu uspokojení nových priorit – obrany nebo konkurenceschopnosti. Současně ale nechceme, aby se zanedbávaly oblasti, z nichž Česká republika dosud profitovala, tedy koheze a zemědělství,“ říká Georgiev. Fondy koheze a zemědělství jsou totiž pro tuzemskou ekonomiku nejen přísunem peněz, ale i páteří investic. Financují se z nich dálnice a rozvoj železnic nebo obnova venkova či mají za cíl modernizovat zemědělství.
Jejich oslabení by pro českou ekonomiku znamenalo zásadní zásah, zvláště pak pro české zemědělce, jelikož Evropská komise postupně více tlačí na to, aby tyto peníze určené na venkov šly menším a středním farmářům. Kritika zatím ze strany zemědělců směřuje i na to, že rozpočet na podporu zemědělství se snížil o více než 80 miliard eur. Komise se tak snaží přecházet z přímé podpory k šířeji koncipovanému pohledu, což znamená zaměření investic spíše než na samotnou výrobu a produkci do širšího rozvoje venkova, ze kterých ale mohou zemědělci také profitovat, pokud se týkají například modernizaci technologií nebo krajinné infrastruktury.
Nový fond pro konkurenceschopnost, s plánovaným objemem přes 400 miliard eur, může potom přinést nové investiční příležitosti pro členské státy. Podpořit by měl výzkum, inovace a technologický rozvoj. Zatím není zcela jasné, jak budou vypadat mechanismy na rozdělování peněz. Je ale velmi pravděpodobné, že o finanční prostředky, které mají nastartovat evropskou ekonomiku a vylepšit pozici ve světě, se budou jednotlivé společnosti a instituce ucházet v rámci celé Evropské unie a ne jen ve svých členských státech. Tedy jinak, než tomu je v rámci čerpání regionálních fondů, kdy každý stát má takzvaně národní obálku s penězi vyčleněnými jen dané zemi.
Jinými slovy by to znamenalo, že společnosti ze států s tradičně silným technologickým a inovativním sektorem, jako jsou skandinávské země, by soupeřily s firmami z Česka nebo Slovenska, kde je rozšířena spíše tradičnější průmyslová výroba. „Je tam riziko, že v dodavatelských řetězcích inovativních odvětví zatím nemáme dostatečně vybudovanou infrastrukturu,“ varuje Georgiev. Podle něj jde ale zároveň o gesto vůči starším a bohatším členským státům, které chtějí mít jistotu, že rozpočet není výhodně nastavený jen pro kohezní státy jižní a východní Evropy, což pomáhá udržovat solidaritu mezi zeměmi.
Nejnovějším a možná zčásti překvapujícím prvkem rozpočtu jsou ale nástroje, které se zaměřují na obranu a vnější bezpečnost. Ta je sice primárně v pravomoci jednotlivých členských států, přesto Komise poprvé navrhla vyčlenit na ni 131 miliard eur. „Unie tradičně neměla v obraně silné kompetence, spíše koordinovala státy. Dnes je ale vidět jasný posun. Paradigma se tak změnilo,“ zdůrazňuje Jiří Georgiev. Vlivem geopolitické situace mění Evropská unie postoj k financování vnější obranyschopnosti, což je dlouhodobě vidět i na přístupu Evropské investiční banky. Například dříve byl velmi silný důraz na to, aby vojenské technologie měly praktické primární uplatnění i v civilní sféře. To už ale neplatí a EU si uvědomuje, že investice do bezpečnosti je investice do budoucnosti.
Zásadní změna se chystá i v tom, jak státy čerpají peníze v rámci onoho sedmiletého období. Dosavadní pravidlo n+3, tedy tři roky navíc na vyčerpání prostředků, které jsou v daném roce státu přiděleny, má být nahrazeno mnohem přísnější variantou. „Uvažuje se o systému n+0,8, což znamená dramatické zkrácení prostoru pro flexibilitu,“ vysvětluje Georgiev. K tomu se přidává tzv. výkonnostní princip, tedy že peníze proudící z Unie do Česka budou přímo vázány na plnění předem dohodnutých milníků a cílů, namísto proplácení výdajů, které příjemci při realizaci projektů vynaložili. Pokud stát cíle nesplní, například v digitalizaci nebo zelené transformaci, peníze nedostane. To svazuje ruce v turbulentní době, kdy se mohou měnit vlády a parlament nemusí schválit reformy nebo související legislativu včas nebo bude proti schválení dané legislativy. „Je tu riziko, že peníze nedostaneme, i když projekty na vlastní náklady připravíme,“ varuje Georgiev. Státy tak budou muset více přemýšlet o tom, jaké projekty chtějí za onu dobu připravit a realizovat, aby byly schopné své financování využít naplno.
Vlastní zdroje EU jako paradoxní ohrožení konkurenceschopnosti?
S novým rozpočtem přichází i tradiční otázka všech rozpočtů, a to kde vzít peníze. Odvody států do unijního rozpočtu už zřejmě stačit nebudou, nebo se budou muset upravit. Unie musí v příští dekádě splatit více než 200 miliard eur z dluhů, které si vzala na financování fondu obnovy po pandemii. Splácet dluhy musí začít už za 3 roky. Evropská komise proto přišla s návrhem nových vlastních zdrojů. Některá tato opatření ale ve výsledku balancují na hraně. Mají na jedné straně pomoci splatit covidový dluh, ale mohou se zároveň obrátit proti původnímu cíli, kterým bezesporu je posilování vlastní konkurenceschopnosti na mezinárodním poli.
Český postoj je přitom u některých návrhů rezervovaný. „Kdyby se nepřijaly ty nové vlastní zdroje, tak se zvednou odvody z hrubého národního důchodu.“ vysvětluje Jiří Georgiev. Unie už dnes navíc čerpá příjmy z cel, části DPH nebo z nerecyklovaných plastových obalů. Není ale vůbec jisté, že se nové návrhy podaří prosadit. „Rozhodnutí o nových vlastních zdrojích EU je přijímáno jednomyslně. Pokud nebude shoda, budou se muset odvody z národních rozpočtů prostě zvýšit.“
Nejvíc pozornosti přitahuje návrh korporátního poplatku pro firmy s obratem nad 100 milionů eur, což by mohla být historicky první celo unijní obdoba daně. „Je konstruován tak, že by se vlastně stal úplně prvním samostatným evropským příjmem. Není ale ještě jednoznačně určená metodika, takže v tuto chvíli ani úplně přesně nevíme, kolika společností by se dotkl,“ říká Georgiev. V Evropské unii podnikají zhruba nižší desítky tisíc takových firem. Podle něj v politické reprezentaci převládá spíše skeptický postoj. Členské státy včetně Německa totiž vidí paradox v tom, že se Evropská unie jako celek snaží posílit svou konkurenceschopnost. Zároveň by navrhovaná daň, která by zasáhla velké firmy, jež jsou schopné obstát v mezinárodním obchodě, připravila společnosti o kapitál, který by mohly vložit do investic, například na inovace.
Největší výhrady má ale česká strana k využití financí z emisního systému ETS. Návrh Komise totiž počítá s tím, že část výnosu z povolenek poputuje přímo do rozpočtu EU, ovšem bez vyrovnávacího mechanismu, který by mírnil dopady na průmyslově orientované státy. „V tuto chvíli se nám zdá odvod na základě ETS jen obtížně akceptovatelný. Pokud by tam nebyl solidární mechanismus, tak by to znamenalo, že nás odvody z ETS budou poměrně výrazně zatěžovat, mnohem více než odvody z HND,“ varuje Georgiev. Systém vyrovnávacího mechanismu spočívá v tom, že se zohledňují rozdíly mezi členskými zeměmi stanovením minimálního a maximálního odvodu tak, že státy se silným a energeticky náročným průmyslem (jako je Česko, Polsko nebo Slovensko) získávají část podílu výnosů z ETS zpět, respektive jej neodvedou.
Menší problém naopak představuje takzvané uhlíkové clo, neboli CBAM, což je nástroj, který zavádí odvody na dovoz například oceli, hliníku nebo cementu ze zemí s méně přísnými klimatickými pravidly. Evropská komise chce dále vlastní příjmy vytvořit i z manipulačních poplatků za takzvané e-commerce zásilky do 150 eur, které dnes míří do EU především z Číny. To by se dotklo dovozu zboží nakoupené na e-shopech, jako jsou Temu nebo Aliexpress.
Článek na webu Reflexu: Unijní rozpočet balancuje mezi obranou, růstem a vlastním dluhem. Posune se Česko mezi čisté plátce? | Reflex.cz