Jak německá dluhová brzda ovlivní českou ekonomiku a na co se připravit v následujících měsících
Komentář Moniky Junicke, ekonomky a poradkyně náměstka ministra financí
4.4.2025, Hospodářské noviny
Německo, největší evropská ekonomika a klíčový obchodní partner České republiky, prochází náročným obdobím. Po pandemii se zcela nevzpamatovalo – firmy čelily prudkému poklesu ziskovosti, což vedlo k útlumu průmyslu i zaměstnanosti. Situaci dále zkomplikovala válka na Ukrajině a uzavření jaderných elektráren, které způsobily skokový růst cen plynu, na němž je německý průmysl silně závislý. Výsledné inflační tlaky přiměly Evropskou centrální banku ke zvýšení úrokových sazeb, což tvrdě dopadlo na průmysl i stavebnictví.
V pozadí však zůstávají dlouhodobější slabiny: přebujelá byrokracie, která ekonomiku ročně stojí až 150 miliard eur – téměř polovinu federálního rozpočtu –, klesající konkurenceschopnost a potřeba zásadních reforem daňového systému. V poslední době se navíc přidala i otázka obranyschopnosti a nutnost výrazně navýšit výdaje na ni. Tato kombinace geopolitických výzev a vnitřních problémů vyžaduje politická rozhodnutí, jejichž dopady přesahují hranice Německa – dotýkají se i ekonomik, které jsou na ně úzce navázané, včetně České republiky.
V reakci na tyto výzvy se budoucí koalice – za účasti Zelených – dohodla na uvolnění tzv. dluhové brzdy a zřízení infrastrukturního fondu v objemu 500 miliard eur. Jeho prostředky mají směřovat především na posílení obranyschopnosti, ale částečně také na financování zelené transformace, ke které se Německo zavázalo.
Uvolnění dluhové brzdy ale není bez následků. Sotva se začalo o dohodě mluvit, trhy zareagovaly největším poklesem cen dluhopisů od sjednocení Německa. Tomu se tak financování státního dluhu teoreticky prodražilo o půl procentního bodu. Díky provázanosti německých trhů se zbytkem Evropské unie vzrostly vzápětí dlouhodobé sazby ve Francii, Itálii, ale také v Česku. Pro Českou republiku je to nepříjemná zpráva. Konsolidace veřejných financí ještě není dokončená a obsluha státního dluhu nás už teď stojí zhruba stejně jako celý rozpočet ministerstva vnitra. Každé další zvýšení úroků tak znamená miliardy z rozpočtu navíc – o půl procentního bodu by to bylo přibližně 17 miliard korun ročně.
Reakce trhů ukázala, jak citlivé je evropské finanční prostředí na fiskální rozhodnutí Německa. Pro Česko, jehož ekonomika je s německou úzce provázaná, může mít uvolnění dluhové brzdy dvojí dopad. Na jedné straně může těžit z vyšších veřejných investic a oživení poptávky, na straně druhé ale hrozí zdražení financování státního dluhu a přísnější měnová politika.
Vzhledem k tomu, že se německá ekonomika v současnosti nachází pod svým potenciálem a nezaměstnanost roste, mohou zvýšené vládní výdaje krátkodobě pomoci. Výdaje, zejména do infrastruktury, představují silný impulz pro domácí poptávku, a to jak po investičním, tak spotřebním zboží. Pro Českou republiku to znamená silnější zahraniční poptávku po exportu, zejména z automobilového, strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Tento růst se následně projeví i na domácí úrovni.
V případě však, že by německé veřejné výdaje rostly rychleji a výrazněji, hrozí přehřátí ekonomiky, růst inflace a s tím i tlak na další zvyšování úrokových sazeb v celé eurozóně. Evropská centrální banka by pak musela reagovat zpřísněním měnové politiky – a to by se přes vyšší sazby a silnější euro nevyhnutelně promítlo i do českého hospodářství. Ačkoli se česká ekonomika nachází pod svým potenciálem, vývoj nasvědčuje tomu, že má nakročeno k rychlejšímu růstu. Pokud se k vlivu zahraniční poptávky přidají i domácí stimuly – například investice do obrany financované z národních zdrojů –, vzniká kombinace, která může vést k přehřátí i v Česku. V takovém případě by ČNB rovněž musela zpřísnit svou měnovou politiku opětovným zvýšením úrokových sazeb tak, aby omezila inflační tlaky a zabránila příliš rychlému růstu cen.
Přesto uvolnění dluhové brzdy může být vítanou příležitostí, nejen pro německou, ale i pro českou ekonomiku. Nejde totiž jen o to, využít dluh jako nástroj stabilizace ekonomického cyklu, tedy ekonomiku zpět na trajektorii růstu. Zadlužení bývá často vnímáno negativně – jako známka špatného hospodaření, nezodpovědnosti nebo ztráty finanční suverenity, ve skutečnosti je ale dluh běžným a nezbytným nástrojem, který dává smysl v případě, kdy pomáhá financování investic s vysokou přidanou hodnotou. Půjčí-li si stát na výstavbu infrastruktury, která podpoří hospodářský růst, rozvoj vzdělávání nebo zdravotnictví, může se návratnost těchto výdajů promítnout v dlouhodobě vyšším HDP, daňových příjmech i kvalitě života občanů, které mohou násobně předčit úroky z dluhu placené.
Expanzivní fiskální politika tak nemusí představovat hrozbu, ale naopak šanci. Ačkoliv se často tvrdí, že Evropa zaspala a nemůže konkurovat rychlejší a investičně agresivnější Číně, případně že si další zadlužování nemůže dovolit, fiskální stimuly mohou podpořit produktivitu a konkurenceschopnost. Právě zde se otevírá prostor pro chytrou průmyslovou transformaci, která může propojit tradiční odvětví s novými příležitostmi.
Například v transformaci automobilového průmyslu, který aktuálně čelí výzvám, se skrývá potenciál pro rozvoj zbrojního průmyslu. Německé firmy svou adaptibilitu v minulosti několikrát prokázaly a Volkswagen už dokonce signalizoval, že na přesměrování části výroby má kapacity. Podobné příležitosti se otevírají i pro české výrobce – od dodavatelů strojních komponent po firmy vyrábějící plasty či bateriové systémy. Ti všichni mohou najít nové trhy i partnery v rámci přetvářejících se evropských dodavatelských řetězců.
Zvýšené veřejné investice v Německu mohou podpořit modernizaci energetiky, výstavbu kapacitních přenosových soustav, rozvoj obranného průmyslu nebo posílení železniční infrastruktury – tedy oblastí, kde české firmy často působí jako subdodavatelé. Investice do digitalizace, robotizace a zelených technologií mohou zvýšit efektivitu výroby a snížit závislost na pracovní síle a dovozu fosilních paliv. Budou-li tyto prostředky využity účelně, mohou nejen posílit konkurenceschopnost německé ekonomiky, ale skrze provázanost obou hospodářství přinést benefity i České republice. Pokud se navíc naplní plány na německé strukturální reformy – například snížení daňové a administrativní zátěže pro firmy –, usnadní to českým podnikům přístup na německý trh a jejich zapojení do tamních dodavatelských řetězců.
Pro Českou republiku tak představuje německá investiční ofenziva příležitost, kterou by neměla promarnit. V době stárnutí populace a nedostatku pracovních sil je klíčové hledat nové zdroje růstu, které nezávisí výhradně na rozšiřování pracovního trhu. Inovace, technologická modernizace a rostoucí poptávka ze sousední země mohou nabídnout impulzy k posunu směrem k efektivnější, produktivnější a konkurenceschopnější ekonomice.