Jsou daňové odpočty na výzkum tím správným řešením?
Komentář Aleny Schilllerové, ministryně financí.
ihned.cz | Datum: 19.3.2018 | Rubrika: Byznys
Investovat do výzkumu a vývoje se firmám vyplatí, protože tím zvyšují svou konkurenceschopnost a tedy i šanci uspět v dnešním globalizovaném světě. Pro některé podniky například z automobilového průmyslu nebo z oblasti elektroniky a IT jsou dokonce inovace nutnou podmínkou, aby se udržely na trhu. Do vědy a výzkumu se tedy bude investovat stále a bez ohledu na existenci dotační či daňové podpory. Je proto otázkou, zda a také jak se má ještě stát pokoušet stimulovat tuto aktivitu. Jakoukoliv podporu ze strany stánu totiž nakonec stejně uhradí daňoví poplatníci.
Rozdělme si výzkum a vývoj, zjednodušeně řečeno, na „základní“ a „aplikovaný“. Základní výzkum to má složité. Jeho výstupy zpravidla nejde přímo použít v konkurenčním boji na trhu, ale z dlouhodobého hlediska vytváří pozitivní podmínky pro další rozvoj společnosti. Instituce provádějící základní výzkum obvykle nevytvářejí zisk a bez nějaké formy dotační podpory se jen těžko obejdou.
U aplikovaného výzkumu a různých inovací je mnohdy situace úplně jiná. Firmy do této oblasti investují s jasným cílem zvýšit svou konkurenceschopnost a tedy vytvářet zisk, který jim pokryje vstupní investiční náklady a následně přinese dividendy nebo peníze na další rozvoj. I přesto se stát snaží podporovat i tyto investice do výzkumu a vývoje, aniž se prokázalo (například odbornými studiemi), že tato podpora skutečně stimuluje vědeckovýzkumné činnosti. Je dost dobře možné, že by tyto firmy výdaje do aplikovaného výzkumu a vývoje investovaly tak jako tak i bez podpory státu. To by ale znamenalo, že stát vynakládá své prostředky na podporu této oblasti bez zamýšleného efektu.
Ze všech typů podpory aplikovaného výzkumu a vývoje se blíže podívejme na daňové odpočty. Tyto odpočty fungují tak, že si společnost každou korunu, kterou vynaloží na vědu a výzkum, může od základu odečíst dvakrát – poprvé jako daňově uznatelný náklad a podruhé jako zvláštní odečitatelnou položku. Z toho je mimo jiné zcela evidentní, že tento druh podpory mohou použít pouze společnosti, které generují alespoň nějaký zdanitelný zisk, který si takto mohou snížit.
Uplatňování odpočtu na výzkum a vývoj má však svá úskalí. Hned tím prvním je samotná definice výzkumné a vývojové činnosti, na níž by se tato nepřímá podpora měla vztahovat. Tato definice nyní vychází ze zákona o podpoře vědy a výzkumu, který tyto činnosti vymezuje velmi neurčitě jako činnosti s přítomností „prvku novosti“ a „technickou nejistotou“, aniž by byla upřesněna další kritéria. Jelikož je daňový odpočet – na rozdíl od přímé dotační podpory – z povahy věci plošným nástrojem, který potenciálně dopadá na všechny poplatníky, je uplatňován ze strany nejrůznějších průmyslových odvětví a oborů, aniž by zákon obsahoval jasné vodítko k určení, zda konkrétní firma skutečně provádí výzkum a vývoj nebo ne.
Tato neurčitost ve vymezení základního pojmu vede v praxi k tomu, že celá řada firem, které generují alespoň nějaký zisk, zkouší využít daňového odpočtu i na činnosti, které výzkumem a vývojem nejsou. Objevují se dokonce poradenské společnosti, které se podnikatelům aktivně nabízejí, že jim – za jistou finanční odměnu – určité výdaje jako výzkum a vývoj pomohou vykázat. Jiné podniky se zase uchýlily k tomu, že ve svých činnostech „hledají“ vědu a výzkum zpětně a dodatečně se snaží prokázat, že „výzkum a vývoj“ prováděly.
Aby daňový zákon, kterým byl tento odpočet zaveden, pomohl co nejlépe rozlišit, zda má konkrétní firma nárok na tuto daňovou výhodu, opírá se o mezinárodní standardy, podle nichž je výzkum a vývoj předem rozplánovaná činnost. Proto je součástí zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu vytvoření projektu, který by měl obsahovat plán výzkumných či vývojových činností ještě předtím, než jsou zahájeny. Tím je naplněn požadavek na podporu cíleně prováděných výzkumných či vývojových aktivit. Zároveň se jedná v podstatě o jediný prostředek jak prokázat, že si poplatník „nenašel“ výzkum a vývoj ve svých výdajích zpětně, aby si takto snížil základ daně. Požadavek na zpracování projektu se ostatně v principu nijak neliší od požadavků v případě přímé dotační podpory této oblasti. Jinými slovy, když firma žádá o dotaci, také musí předložit projektovou dokumentaci.
Někteří odborníci to sice kritizují jako přílišné lpění na formalitách, ale soudy daly finanční správě opakovaně za pravdu, že požadavek na sestavení projektu ještě před zahájením vědeckovýzkumných činností je smysluplný a pomáhá správci daně zjistit, zda byl naplněn klíčový charakteristický znak výzkumu a vývoje či nikoliv. Proto by předložení dopředu zpracovaného projektu jako podmínka uplatnění daňového odpočtu měla zůstat zachována.
V rámci daňových kontrol se ale často objevují problémy při prokazování, že poplatník svůj projekt skutečně zpracoval před samotným zahájením aktivit, na které si uplatnil odpočet. Řešením této situace, která může komplikovat život jak poplatníkům, tak správci daně, by mohlo být například to, že by projekt byl finanční správě či jinému orgánu státní správy – ať již dobrovolně nebo povinně – zaslán dopředu před zahájením samotné aktivity. To by výrazně pomohlo odstranit následné pochybnosti v rámci daňové kontroly.
Abychom posoudili, nakolik je daňová podpora výzkumu a vývoje skutečně účinná, podívejme na statistiky počtu firem, které daňové odpočty uplatňují. I když je tato nepřímá podpora podnikům k dispozici již od roku 2005, stále ji využívá jen nepatrný zlomek z celkového počtu poplatníků. V roce 2016 to bylo pouhých 1 262 podniků. Je třeba se tedy ptát, jsou daňové odpočty skutečně vhodným nástrojem, který podněcuje podnikatelskou sféru k vyšším výzkumným a inovačním aktivitám.
Podpora skrze daňové odpočty navíc zvýhodňuje velké firmy. Ty si totiž na rozdíl od menších podniků mohou dovolit vynakládat prostředky na specializované poradce, a je tak pro ně snadnější a méně časově nákladné si daňový odpočet obstarat. A ve výhodě by zůstaly, ať už bychom měnili parametry pro uplatnění odpočtů jakýmkoliv směrem. Už jen proto se musíme zamyslet, zda jsou odpočty skutečně vhodným nástrojem podpory výzkumu a vývoje, a případně se poohlédnout po alternativách.
Alena Schillerová, ministryně financí ČR