V Hospodářských novinách zazněly názory, že emise spořicích dluhopisů je pro stát nevýhodná, protože výnosy z nich přesahují výnosy z obligací, prodávaných v aukcích velkým finančním společnostem. Takto pojaté hodnocení považuji za neobjektivní, protože pomíjí několik zásadních skutečností.

Zaprvé, nelze porovnávat výnosy dvou rozdílných typů dluhopisů na rozdílných trzích. „Klasické“ dluhopisy se prodávají několikrát měsíčně ve velkých objemech, naproti tomu spořicí dluhopisy pouze dvakrát ročně a z hlediska státního dluhu pouze v objemech marginálních. Malá intenzita emisí, stanovení fixního kuponu a technická omezení neumožňují ihned reagovat na neustále se měnící tržní podmínky jako v případě „klasických dluhopisů“, kde investoři v aukcích soutěží, kdo nabídne nejnižší výnos.

Navíc při řízení státního dluhu nelze sledovat pouze úrokové náklady. Musí se brát v úvahu i různá rizika a strategické cíle. Tím, že si stát otevírá další způsob financování dluhu, rizika diverzifikuje, a celkové riziko tudíž snižuje. Finanční trhy jsou velmi turbulentní a není vyloučeno, že za čas úroky vzrostou, a přesáhnou tak výnosy spořicích dluhopisů. Nelze proto v tuto chvíli říci, že v průběhu pěti let stát nezaplatí více za dluhopisy z aukcí.

Pokud již hovoříme o úrocích, pak není možné vytrhávat z kontextu pouze malou část financování státního dluhu, ale musíme se podívat na celkové ukazatele. A zde je možno jednoznačně prokázat, že Česká republika v uplynulých třech letech uspořila na úrokových nákladech desítky miliard korun. A je třeba i připomenout, že centrální banka snížila úrokové sazby na minimum až po té, kdy ministerstvo financí stanovilo emisní podmínky. Tuto skutečnost tedy již nešlo zohlednit při nastavení výnosů jednotlivých typů spořicích dluhopisů. Nadále se domníváme, že spořicí dluhopisy jsou výhodné pro stát i domácnosti. Stát získává další zdroj financování, snižuje rizika a posiluje dlouhodobou udržitelnost financování svého dluhu. Domácnosti dostávají část úrokových výnosů, kterou by stát stejně musel zaplatit, a to velkým finančním skupinám. Pokud tento systém funguje v mnoha vyspělých státech, není důvod, aby nemohl fungovat i v České republice.

Jan Gregor,
náměstek ministra financí