Novinky

Rozhovor s ministrem financí Andrejem Babišem ze dne 7.6.2014

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Rozhovor
  • Andrej Babiš
  • Ministr financí
  • Mladá fronta Dnes

Zdroj: Mladá fronta DNES | 7.6.2014 | Rubrika: Sobotní rozhovor | Strana: 12 | Autor: Ivana Karásková

Hnutí ANO, které vlétlo do politiky jako raketa, začíná mít první klasické potíže. Jeho šéf Andrej Babiš řeší rozhádané tváře na ministerstvech, hasí spory v místních buňkách a musí reagovat na slabší volební výsledek v eurovolbách.


* Potrpíte si na pověst zdatného vyjednavače. Nekleslo vám po sporu Válková–Marvanová sebevědomí?


Obtížné to tedy bylo, protože když se hádají ženy, je to jiné než u chlapů. Víc osobní. Já to vidím už i u mé mladší dcery, když má ve škole spor s nějakou kamarádkou. Tím ale nechci spor na ministerstvu nijak snižovat. Ten post jsem nabízel nejdřív paní Marvanové, protože paní Válková ministryní být nechtěla. Dámy se dlouho znají a nakonec se domluvily, že tam nepůjdou jedna bez druhé. A vidíte, jak to dopadlo.


* Zkuste být konkrétnější, proč vám jejich spor dal tolik zabrat?


Do podrobností bych zacházel nerad. Jednoduše řečeno – ženy do konfliktu vkládají víc emocí, rychle se změní v nesmiřitelné sokyně. Obě jsou výrazné, ale odlišné osobnosti. Paní Marvanová je taková Jana z Arku, paní Válková zase autokratka, která má sklon řídit resort hodně silově.


* Chcete říct, že hlavním problémem byla odlišná představa o stylu řízení a nikoliv odlišné cíle?


Víceméně. Já šel na jednání s tím, že to urovnáme. Usoudil jsem ale, že bude lepší, když spolupráce nebude pokračovat. Byly tam různé tlaky, ale Hana Marvanová nakonec kvitovala, že ji nahradí Robert Pelikán, který by měl pokračovat v tom, co ona začala.


* S muži byste si poradil snáz?


Asi ano. Já ale nedělám rozdíly mezi pohlavím, zajímá mě výkonnost. A dost spoléhám na svou emoční inteligenci.


* Vážně? Řekla bych, že ta je spíš výsadou žen. U byznysmena bych ji nehledala...


To je právě omyl. Emoční inteligence je přitom absolutně nejdůležitější. Při jednání člověk musí umět dělat kompromisy, odhadnout druhého, odosobnit se. Zahrnuje i empatii, zacházení s emocemi, pragmatismus.


* Před lety jste se zmínil, že jste si dělali v Agrofertu psychotesty. Měřil jste si také IQ?


Inteligenční kvocient jsem si měřil zrovna nedávno. V jednu chvíli jsem byl ze státní správy a politiky tak zoufalý, že jsem si připadal na nic. Na nějakém serveru byl test za 99 korun, tak jsem si ho udělal.


* A jak jste dopadl, smím-li se ptát?


Nějak přes sto dvacet tuším. Byla to slabá chvilka.


* Nemyslíte, že sázka ANO na výrazné, úspěšné osobnosti v sobě může skrývat úskalí? Jak se ukázalo i na onom ženském sporu.


My zastáváme myšlenku, že úspěšní lidé, kteří v nějaké profesi už něco dokázali, by se teď mohli obětovat a jít do politiky. Poptávka po změně byla obrovská. Já jsem už v listopadu 2011 inzeroval, že pokud se v této zemi spojí lidé, kteří chtějí změnit poměry, pak to dokážeme. Stále se považujeme za otevřené politické hnutí, které nefunguje jako klasická strana. U nás neplatí, že si člen časem vysedí postup v hierarchii.


* To je rys, který voliče oslovil, jenže pro někoho začíná být ANO trošku nečitelné. Dokážou lidé se silným egem jednotně prosazovat politiku hnutí?


Prosím vás! Zkrátka se chováme jinak. U nás běžně kandidují nečlenové a TOP 09 to teď po nás s úspěchem kopíruje. Pyšní se, jak uspěli v eurovolbách, a přitom by bez nestraníků Jiřího Pospíšila a Luďka Niedermayera skončili až za lidovci.


* Nicméně těsné vítězství ANO v eurovolbách za úspěch považovat nelze, že?


S tím výsledkem přirozeně moc spokojen nejsem. Čekali jsme alespoň pět mandátů. Kampaň nebyla dobře koordinovaná, neměli jsme jednoho manažera. Naše organizace žily v tom, že volby vyhrajeme. Eurovolby jsme zkrátka podcenili.


* Vy občas přiznáte chybu, kterou v politice uděláte. Jenže na druhé straně to vyvolává obavu – nebudou vás začátečníky ty chyby provázet příliš často?


Aha, už zase máme na tapetě poplatky ve zdravotnictví. Média to jedou pořád dokola a překrucují. Neskrývám, že nejsem politický profesionál, ale chyby dělá každý a není nutné z toho dělat hned konflikt v koalici.


* Co přesně podle vás média v této věci překroutila?


Podívejte, my jsme s kolegy poprvé v životě vyjednávali koaliční dohodu. Nedovedli jsme si v praxi představit, co to obnáší. V těch poplatcích u doktora jsme partnerům ustoupili a já se pak vymezil pouze vůči poplatkům v nemocnici. Dovolil jsem si říct, že hotel za sto korun nikde jinde nenajdete. Myslím, že to tak cítí hodně lidí. Když se spletete, je na místě to přiznat, projevit určitou pokoru. A ne mlžit a kličkovat.


* Dobře, tak odlehčeme téma. Zaujalo mě, že jste na základní škole několikrát inkasoval dvojku z chování. Za co to bylo?


Vlastně ještě i na gymnáziu. Já měl doma spartánskou výchovu, můj táta byl velice tvrdý. Když pracoval ve Švýcarsku a já se musel ze Ženevy vrátit, protože se režim obával, že rodiče emigrují, bydlel jsem u babičky. A užíval si nabyté svobody. Občas se mi nechtělo do školy, takže jsem psal babiččiným jménem omluvenky. Jenže jsem tu moji babku podepsal asi dvacetkrát jinak. Ředitel gymnázia ty omluvenky jednoho dne přede mnou rozložil na stůl a spadla klec. Byla z toho dokonce trojka z chování.


* Zato s postupujícím věkem jste se dopracoval k červenému diplomu na Vysoké ekonomické škole v Bratislavě.


No ano. Tu školu udělal každý, koho neporazila tramvaj.


* Takhle pejorativně o té škole rád mluvíte, přitom v každém životopise zmiňujete ten červený diplom. Nesnižuje to jeho váhu?


Asi je to tím, že jsem soutěživý typ a tentokrát šlo taky o peníze. Nejvyšší prospěchové stipendium činilo 350 korun a smažený sýr na zimním stadionu přišel na tři koruny padesát. Během vysoké školy jsem manuálně pracoval, chodil na brigády na nádraží skládat balíky, dělal na stavbách. Od píky jsem tak uskutečňoval svoje představy o životě.


* A v těch hrály klíčovou roli peníze. Zajímaly vás odjakživa?


A proč by neměly? Co je na tom špatného? Já měl od mládí vizi, že potřebuju auto, byt, dům...


* ... a dovolenou v Jugoslávii, jak to popisoval Nádeníček ve filmových Básnících. Vy jste se ale dostal mnohem dál. A nakonec jste se málem usadil v Maroku, že?


To je pravda. V Maroku jsem v osmdesátých letech zastupoval patnáct českých firem. Líbilo se mi tam věčně modré nebe, moře... Dcera tam hrála vrcholově tenis. Porazila v něm dokonce bratra současného marockého krále a dostala od něj psa s královskými papíry. Já ji ve sportu podporoval, protože jsem tehdy patřil k těm přísným a ctižádostivým rodičům, kteří si mysleli, že jejich dítě jednou vyhraje Wimbledon. Samozřejmě tenis taky skýtal možnost opustit režim a vydělat peníze.


* Kdy jste z těchto ambicí vystřízlivěl?


Záhy. U dvou svých mladších dětí už jsem se zklidnil a přeladil spíš na dědečkovský výchovný přístup. Přece jen jsem něčeho dosáhl a nepotřebuju si ambice uspokojovat přes děti.


* V životopise píšete, že jste se na střední škole během ročního pobytu v nemocnici naučil dobře francouzsky. Od roku 2000 máte české občanství. Jak to, že jste se za tolik let nenaučil dobře česky?


Těžko říct, v mládí jdou jazyky líp do hlavy. Nebo na češtinu nemám takové nadání. Možná bych se zlepšil, kdyby mě moje žena opravovala a já měl víc času na hodiny češtiny s paní Postlerovou. No, lidé kolem mě si zvykli. Už s tím asi moc nenadělám.


* Vidím, že vaším hlavním komunikačním prostředkem jsou pro vás stále esemesky. Pořád máte vůči počítači a technice bariéru?


Je to dáno věkem a taky nejsem technický typ. Počítač už používám k mailování, všechno ostatní jistí velký stolní kalendář. V Agrofertu jsem měl lidi perfektně vytrénované. Věděli, že když jim pošlu SMS zprávu a oni nemůžou reagovat hned, napíšou mezizprávu – například OK, ozvu se večer. To jsou návyky k nezaplacení. Teď jsem se ale ocitl v jiném světě, kde nic nejde hned. Byrokracie ve veřejné správě je gigantická.
 

* Jak dlouho myslíte, že v tom „jiném světě“ dokážete setrvat?


Bůh ví. Znervózňuje mě, jak to jde ve státě pomalu, změny zákonů trvají i roky. Jednání v koalici jsou těžkopádná, protože musíte pořád vnímat partnera a vyjednávat nějaké kompromisy. Ve stranách jsou navíc ještě různé frakce a zájmy. Bojuje se i uvnitř. Já mám alespoň tu výhodu, že v hnutí s nikým nebojuji.


* Neříkejte, že jste v politice nenašel ani zbla přitažlivosti. Vždyť vás podezřívali, že chcete být premiérem. Copak to není pro soutěživého člověka výzva?


Hloupost. Já jsem především pragmatický člověk. Do politiky jsem šel, až když jsem nenašel jiného lídra. Dobře vím, že můj personální profil není pro politika ideální. Jsem původem Slovák, jsem bohatej, byl jsem členem KSČ. Jsem na nějakém přiblblém seznamu, i když jsem nic nepodepsal a soud vyhraju.


* Tomu říkám sebereflexe...


Ale taky jsem neovlivnitelný. Nikdo mě neuplatí.


* Nejste ovšem trošku na štíru s trpělivostí?


Asi ano, ale na testu genetických předpokladů mi zjistili horolezecký gen. Ten, kdo ho má, dokáže neustále zvyšovat svoji výkonnost. V genech mám kromě rychlosti urputnost. Takže dokud o to budou naši voliči stát, jen tak se mě v politice nezbaví.

Nejčtenější