Novinky

Kalousek: Krotí vláda dluhy správně? Ano

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Miroslav Kalousek
  • Ministr financí
  • Rozhovor

Vláda znovu předložila změny daňových zákonů, se kterými spojila svou existenci. Rád bych reagoval na nejčastěji se objevující kritiku vládních návrhů.

Předně nerozumím tomu, proč se celá debata o rozpočtové konsolidaci soustředí pouze na daňová opatření. V médiích to vypadá, jako kdyby vláda pouze zvyšovala daně, což není pravda. V letech 2010 až 2014 jsme proti výhledu připravenému Fischerovou vládou realizovali nebo připravili úsporné kroky v objemu 563 miliard korun. Asi 68 procent z této částky se odehrává na výdajové straně. Týká se to mandatorních výdajů (důchody, stavební spoření, dávky státní sociální podpory), provozu státu (platy úředníků a politiků, běžné výdaje kapitol) i investic.

V současnosti projednáváme návrh na bezprecedentní zrušení několika desítek úřadů, který by státu ušetřil asi 12 miliard korun ročně.

S výjimkou priorit typu podpory vědy a výzkumu nezůstala v rozpočtu oblast, kde by se nehledaly úspory. Jejich možnosti se však pomalu vyčerpávají.

Nepravdivý mýtus o snížení spotřeby vlivem změn v DPH se používá proti návrhu zvýšit obě sazby o procentní bod. Čísla za první pololetí hovoří jasně – zatímco spotřeba ve snížené sazbě se nijak výrazně nesnížila, v základní sazbě se propadla o 31 procent. Jestliže se výnos ve snížené sazbě zvýšil o 9 miliard korun, pak bychom mohli očekávat, že domácnosti budou mít o tuto sumu méně na spotřebu v základní sazbě. Jenže zde se spotřeba snížila o obrovských 200 miliard! To jednoznačně poukazuje na špatnou náladu v ekonomice a reakci na zhoršené vnější podmínky, nikoli na vliv růstu snížené sazby. Bez tohoto kroku by rozpočtu chybělo asi 20 miliard za celý rok.

Již při předložení rozpočtu na rok 2012 jsem poukazoval na to, že je založen na datech z června roku 2011, kdy se předpokládalo zvýšení spotřeby domácností o 2 procenta. V průběhu letoška jsme provedli aktualizaci a na nižší daňové výnosy reagovali vázáním výdajů rozpočtových kapitol. Proto považuji argument, že jsme nijak nezohlednili snížení spotřeby, za neférový.

Považuji za zásadní, že se schodek vládního sektoru sníží pod 3 procenta HDP v roce 2013. Bez schválení onoho kritizovaného daňového „balíčku“ toho nebudeme schopni. Přišli bychom o šanci, že s námi Evropská komise ukončí proceduru nadměrného deficitu, a ztratili bychom pracně budovanou důvěru na finančních trzích. Díky ní si půjčujeme výrazně levněji než řada starých států EU, o těch nových ani nemluvě. Od roku 2010 se nám tak podařilo uspořit několik desítek miliard korun na úrocích ze státního dluhu. Ztráta důvěry a prohlubování deficitu by nás o tyto významné úspory připravily. Naopak, velké finanční skupiny by nám mohly začít diktovat své podmínky a Česko by přišlo o svou finanční suverenitu, jako se již stalo mnoha státům Evropy.

Každý den se setkávám s argumentem o nevhodnosti zvyšování daní v době krize. Musíme se však podívat pravdě do tváře. Nenacházíme se totiž v době běžného cyklického výkyvu ekonomiky, ale v době strukturální krize nevídaných rozměrů. Desítky let vlády v Evropě přifukovaly životní úroveň na dluh a domácnosti se závazků nebály. Růst na dluh však není možný donekonečna. Řešení těchto problémů si nyní vyžádá čas a náprava bude doprovázena recesí či stagnací. Nelze čekat, že se nás to nedotkne – jen těžko rychle změníme hospodářskou orientaci na Evropskou unii.

Z toho důvodu si prostě musíme zvyknout, že nás může čekat dlouhé období nízkého nebo záporného růstu.

Vládní snaha snižovat deficity bývá zpochybňována v souvislosti s dvěma záležitostmi – důchodovou reformou a majetkovým narovnáním s církvemi. U první se zapomíná, že lidé spořící si v II. pilíři v budoucnu sníží nároky na I. pilíř, a tedy na státní rozpočet. U druhé se ignoruje, že máme reálný závazek vůči církvím, i když dosud není formálně promítnutý do veřejného dluhu. Pokud by církve chtěly majetek vymáhat soudně, na což by podle judikatury soudů měly právo, hned by státu vznikly obrovské náklady na prohrané soudní procesy a odškodňování těch, kteří církevní majetek drží v dobré víře. Podle analýzy VŠE je pro stát výhodnější navrhovaná finanční kompenzace než platit rostoucí nároky na platy duchovních. Církevní restituce tedy znamenají splácení existujícího dluhu.

ČSSD zvýšení daní sice kritizuje, ale pak jedním dechem dodává, že by je zvýšila ještě více. V jejím pojetí by se daňová kvóta neměla zvýšit jen o desetiny procenta HDP, jak navrhujeme my, ale rovnou o tři až čtyři procentní body, tedy až o 150 miliard korun. Zatímco vláda se soustředí na zdanění spotřeby, ČSSD by chtěla více zdanit práci a tvořivost a tím snížit konkurenceschopnost ekonomiky. Její zástupci tvrdí, že nechtějí zdanit „obyčejné lidi“, ale podniky. Zapomínají, že právě podniky „obyčejné lidi“ zaměstnávají a dodávají jim zboží a služby.

Na závěr mohu jedině konstatovat, že zvýšení daní nenavrhuji rád a nelíbí se mi to. Avšak pokud kladu na jednu misku vah zvýšení daňové zátěže o méně než procentní bod HDP a na druhou trvalou cestu k vyrovnaným rozpočtům, nemusím se rozhodovat dlouho. Zvláště pokud si uvědomíme, že složená daňová kvóta bude ve srovnání se státy Evropské unie stále podprůměrná a pod úrovní z dob vlád sociální demokracie.

Nejčtenější