Novinky

Šetrnost mám v krvi

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Ministr financí
  • Rozhovor
  • Eduard Janota
  • Respekt

Ve zdejší politice představuje unikát. I když se dostal do nejvyšších pater moci a mohl by se v nich udržet, rozhodl se odejít a žít skromněji. Po roce působení ve funkci ministra financí chce Eduard Janota přejít do soukromé sféry a „trochu zvolnit, užít si život“. Možná proto mluví o politice a jejím pozadí nezvykle otevřeně.

* Zevrubně jste nahlédnul do vnitřností nejvyšší politiky. Je skutečně tak špinavá, jak si myslí většina Čechů?

Mě v tomto směru nepřekvapilo nic, z čeho bych mohl být vyjevený, protože jsem byl v častém kontaktu s politiky už dříve. Vím tedy, že co platí dnes, zítra už neplatí a že jejich častý výrok je „slibem nezarmoutíš“. I proto jsem se také zprvu zdráhal funkci ministra ekonomiky přijmout.

* Takže jaká je podle vás česká politika?

Nevypočitatelná. Nemá západní šmrnc a etiku.

* Co tím máte na mysli?

Vezměte si třeba povolební situaci ve Velké Británii – premiér Gordon Brown to zabalil, protože věděl, že nemá šanci, a konzervativci s liberálními demokraty se rychle domluvili na koalici, takže včera už na jednání do Bruselu přijel nový ministr financí. A věci běží dál. U nás se ale děsím složitého povolebního vyjednávání „kdo s kým“ a „kdo proti komu“. Řada českých politiků zkrátka názory obrací a mění podle toho, jak se jim to hodí.

* Můžete být konkrétnější?

Mám na mysli i odborné veletoče některých politiků, kteří tvrdí, že pro rychlé přijetí eura uděláme, co budeme moci. Když pak ale dojde na lámání chleba a udělají se propočty dopadů na rozpočet, tak začnou kličkovat. Z osobního hlediska jsem byl třeba hluboce zklamán přístupem Vlastimila Tlustého, to byly vyloženě rány pod pás. Přitom jsem se těšil, že přijde pravicový politik, a rozpočet tak získá přijatelnější scénář: bude se více šetřit a zjednoduší se daňová politika. To byl ale totální omyl, protože namísto toho nastaly časy podobné neblahému působení Iva Svobody. Pohybovaly se tu spousty podivných poraděnků, kteří rozdávali rozkazy, bylo to zkrátka tristní. Přitom jsme se s Vlastimilem Tlustým navzájem znali z doby, kdy byl předsedou rozpočtového výboru. Tehdy jsme při obhajování různých návrhů neměli žádné rozpory, ale na ministerstvu z něj byl najednou úplně jiný člověk.

* Jako úřednický ministr jste měl skvělé podmínky pro prosazení nepopulárních škrtů. Nemusel jste usilovat o přízeň veřejnosti, a politici tak mohli nepříjemné kroky „svést“ na vás. Proč jste i přesto v tomhle neuspěl?

Chodil jsem na rozpočtový, hospodářský i zahraniční výbor a taky na výbor pro veřejnou správu a Evropskou unii, abych přesvědčil politiky o nutnosti šetřit. Hlasovací mašinerie, různé kuloární dohody a lobbistické tlaky ale samozřejmě vedou k jinému výsledku, což jsem poznal nejlépe při projednávání rozpočtu na rok 2010. V této kanceláři seděli vrcholní zástupci všech politických stran, se kterými jsem chtěl konzultovat svoje návrhy, ale chyběla jakákoli snaha při hledání společných průsečíků. Každý tvrdě zastával své stanovisko – pravicové strany říkaly „škrtat“ a levicové zase „zvýšit daně“. A pak tu byly trošku lstivé nápady ve stylu „projednejme všechny změny zákonů jednu po druhé“. Takže nejdříve projednejme ty, ve kterých se budou zvyšovat daně, a pak ty, ve kterých se bude škrtat. Kdybych na to přistoupil, tak rozpočet pro rok 2010 ještě nemáme hotový.

* Stále ale není jasné, proč se vám nepodařilo nepopulární škrty prosadit.

Na to neznám odpověď ani já. Že jsme ale mohli tu „špinavou práci“ udělat za politiky, v tom s vámi souhlasím. Ale ono to stejně přijde. Jestliže dnes horko těžko držím rozpočet na 5,3 procenta HDP a teď navíc přijdou výdaje na povodně, tak se bude muset hledat řešení. Jinak ztratíme důvěru trhů, které neutěší žádné politické proklamace.

* Takže za nemožností politické dohody v Česku stojí permanentní střet, populismus a neschopnost uzavírat kompromisy?

To je směs všeho, co jmenujete. Vzpomeňte na rok 2006, kdy se schválil rozpočet se schodkem 70 miliard. Šílená věc. A prošla napříč politickým spektrem. Pak už si každý řekl „když oni, tak my taky“. Tak se ztrojnásobilo porodné a valorizovaly se důchody. Ekonomika tehdy šlapala, růst byl šest procent, ale když teď zažíváme pokles, tak vidíme, že je tu strukturální problém za 100 miliard.

* Dobré řízení státu se však bez bolestivých kompromisů neobejde. Proč je tak složité je v české politice uzavírat?

Alfou a omegou je volební systém. Pokud nebude změněn a volby dopadnou ještě dvakrát patem, tak se tu neudělá nic, to je vyloučeno. Svou roli tu ale samozřejmě hrají i vyhrocené osobní vztahy a agresivní kampaň a také to, že lidé rádi slyší dobré sliby. Nechtějí si utahovat opasky. Vždyť kolikrát jsme se o tom bavili od roku 1989 a co z toho zbylo? Jen prázdné proklamace. Naštěstí nás nepostihla žádná obrovská inflace a máme také nejnižší úroveň chudoby ze všech 27 zemí Unie, což je velmi zajímavá informace. Jenže z toho kličkování se postupně vyvinul nejprve schodek pěti miliard, pak už to bylo 15, 40, 140... Zkrátka jsme si na to zvykli a lidem to připadá normální. Zajímá je jen to, na co jim stát přispěje a co jim dá zadarmo.

* Co se tedy musí změnit, aby veřejnost i politici začali řešit vážné problémy téhle země?

Dokud si nenabijeme ústa, tak ty věci budeme podceňovat. Vezměte si příklad Lotyšska a Řecka – pobaltská republika přijala stejně tvrdá opatření, jaká se teď doporučují Řecku, a je tam klid. Musela se přizpůsobit, protože jiná varianta není. Kdežto v Řecku léta švindlovali, měli nevyrovnanou bilanci, pořád jim někdo půjčoval, a teď se místo řešení hádají o to, kdo současnou situaci zavinil. Myslím, že svým chováním jsme bližší Řecku.

* Proč v Česku zesílila kultura žití na dluh? Naši předci přece byli známí svojí šetřivostí.

Zadlužení českých domácností teď dělá jeden bilion, z toho 780 miliard tvoří hypotéky. Tomu ale rozumím, protože dnes se problém bydlení dá těžko řešit jinak, ostatně i můj syn má hypotéku. Ale kdyby přišel s tím, že si chce půjčit na dovolenou, tak mu řeknu, že je blázen. Problém je v tom, že státní dluh je pro normálního občana příliš vzdálený pojem. Vždyť co mu říká jeden bilion? Nic. Jeho spíš zajímá, co vydělá, co zaplatí za nájem a co si za to koupí. Proto v Řecku vyvolává bouře, když se mají snížit platy a mají přijít o velikonoční a vánoční benefit, tedy 13. a 14. plat. A politici toto vnímají, necítí tlak veřejnosti, který by vyžadoval řešení ve formě tvrdých úspor.

* Vy máte nějaké dluhy?

Ne. Mám šetrnost v krvi po rodičích, kteří žili skromně a za rozumné investice považovali opravy domu nebo jiné hmatatelné zvelebení majetku.

* Strany se v předvolební kampani obviňují z toho, která z nich žene Česko rychleji k ekonomickému krachu. Relevantní data, na jejichž základě by to šlo posoudit, však chybějí. Proč nám váš úřad nepomáhá víc v orientaci?

Problém je v tom, že většina návrhů je tak obecná, že to nelze spočítat. Pokud třeba řeknete, že zlepšíte proces zadávání veřejných zakázek a ušetříte tak 10 miliard, tak musíte uvést, z jakých předpokladů jste vyšli. Rozdíl může být už jen v tom, jestli předpokládáte růst ekonomiky o jedno, nebo tři procenta. Z čeho přesně vycházejí, už politici nesdělují.

* Jak se tedy ve slibech a rizicích ekonomických plánů stran orientujete vy?

Platí, že pokud někdo slibuje něco na straně výdajů, je to jistota, protože každý výdělek se v podstatě utratí – ať už jde o miliardy do sociální nebo investiční sféry. Ale jestliže někdo říká, že budeme mít takové nebo makové příjmy, tak je to vždycky nedůvěryhodné. Nejhorší tedy je, když někdo příjmovou stránku sestavuje z polověrohodných informací, z úsudků, které se mu v dané chvíli hodí pro to, aby prokázal, že i při utrácení bude snižovat deficit. To je nejhorší, co může být.

* Nebyl to ztracený rok Zjistil jste o sobě v ministerském křesle něco, co jste do té doby nevěděl?

Že jsem víceméně permanentně ve střehu, protože denně říkám něco veřejnosti a nechci si utrhnout ostudu. A zadruhé si nemůžu dovolit říkat něco jen tak, protože mě třetí den někdo může chytnout za slovo. Samozřejmě je také složitější doba – před čtyřmi lety ještě všechno šlapalo a řešil jsem polovinu problémů, navíc v opačném režimu: komu peníze dát, ne komu je sebrat. Svým způsobem také Česká republika ještě neměla povinnosti ve vztahu k Evropské unii, což je velmi široká agenda. Mojí specializací byly vždycky státní a krajské rozpočty, státní pokladna, rozpočet výdajů na Unii – to všechno jsem dělal od píky, takže kromě znalostí a zkušeností se dnes už můžu spolehnout i na svůj cit. Jenže teď přibyl okruh právních a majetkových věcí, arbitráží... To jsou věci, které jsem dříve ze své pozice řešit nemusel.

* Co na té práci bylo nejzábavnější?

Jsem zkrátka rád, že jsem to zkusil. Ministrem nemáte šanci být každý den, zvlášť když nejste politik. Zábavné je to, že máte najednou spousty kamarádů, ale když ve vládě končíte, z padesáti jich zbude pět. Seznámil jsem se ale s mnoha lidmi, se kterými bych se do kontaktu nikdy nedostal – třeba s jedním šejkem nebo několika prezidenty. Někdy to bylo i humorné: Saakašvili nás například přivítal v hotelovém pokoji velkém jako fotbalový stadion, na sobě měl džíny a tričko a ptal se nás, o čem jsme přijeli vyjednávat. V Saúdské Arábii nám zase nabízeli, ať se zdržíme o den déle, že se bude konat poprava setnutím hlavy, a všechno nám popisovali do nejmenších podrobností.

* Jaká vlastnost je klíčová pro prosazení se v současné politice?

Já myslím, že musíte být do jisté míry otrlý, a pokud máte představu, že by věci měly jít tak a tak, nesmíte couvnout, když vás kritizují. Oni to dělají cíleně proto, aby si obhájili své pozice. Jediný moment, kdy jsem to chtěl vzdát, přišel na podzim, když se zhroutil úsporný balík. To jsem chtěl dát demisi a myslel jsem to vážně.

* Čím vás premiér přesvědčil, abyste to nedělal?

V podstatě mi říkal, že utíkat z boje není řešení, že se pokusíme ty věci nějak společně změnit nebo vrátit do kolejí alespoň ty, o kterých si myslíme, že jsou správné.

* Proč jste ale postupně v úsilí snížit zadlužení státu polevili?

Asi proto, že jsme neměli podporu, vpravo i vlevo byli někteří politici striktně proti, jiní jednali a zkoušeli smlouvat... Bylo v tom i poznání, že politická scéna je nejen nevypočitatelná, ale jednání s ní je navíc otrava. Takže přiznávám, že jsme možná snad i trošku rezignovali.

* Jan Fischer si tedy řekl, že se spokojí se slušnou administrací země a na ostatní cíle rezignuje?

Možná je v tom trochu pravdy, jenže chcete-li měnit zásadnější věci, musíte mít sílu v parlamentu. A my jsme ji neměli. Na jednu stranu se nám často připomíná, že jako úřednická vláda nemáme mandát vzešlý z voleb, a nemáme tak o ničem zásadním rozhodovat, ale na druhou stranu se nám vyčítá, že děláme málo a nemáme hmatatelné výsledky. Pro mě to je nepochopitelné, ztrácí se mi v tom smysl úřednické vlády, která přece zase tak úřednická není – v podstatě dvě politické partaje nominovaly své ministry, a ti se chovají v duchu jejich doporučení. Tedy většinou, nechci všechny ministry házet do jednoho pytle.

* Nebyl to tedy ztracený rok, když se vám nepodařilo splnit hlavní cíl úřednické vlády?

Vy mě někam tlačíte... Premiér zkrátka pocítil, že nemá politickou podporu, to je rozhodující a podstatné. To maximum schodku 5,3 procenta HDP, které jsme si stanovili, se mnou držel. Ztracený rok to nebyl.

* On ale ustupoval i tam, kde nemusel, například ve věci odborářských benefitů.

Já s vámi nechci polemizovat, ale v jeho a v mé pozici se dostáváte do tolika komplikovaných situací, že se potom takovýto úsudek zdá velmi jednoznačný. Bez znalostí souvislostí je však ukvapený. Primárním zájmem Jana Fischera bylo prosazení rozpočtu, a to na vládě zvládl. Jenže pak přišli na řadu poslanci, a to je jiný barák... Politická scéna je u nás natolik roztříštěná, že vše závisí na kompromisech. A jak říká premiér Fischer: Kompromis sice není sprosté slovo, ale když je kompromisů příliš, tak se nikam neposouváte. Typickým příkladem je právě debata o rozpočtu. Je to výsledek kompromisu a určitě by bylo lepší, kdyby rozpočet byl jiný, ale to vám poslanci neschválí. Takže máte jen dvě možnosti – buď se na to vykašlat, nebo se snažit alespoň o co nejlepší kompromis.

* Buď odpovědnost, nebo větší integrace Před pár hodinami jste se vrátil z důležitého ekonomického jednání v Bruselu o stabilizaci eurozóny. Jak jste se tam cítil?

Atmosféra je tam jiná než před rokem. Je tam cítit vážnost současné situace ve vztahu k euru a finančním trhům, problémům některých zemí. Pochopitelně ono se něco jiného říká nahlas před médii, ale při těch debatách cítíte obavy. Vzpomínám si na jednání, které proběhlo předminulou neděli – jedním z témat bylo, že musíme uklidnit zahraniční trhy a přijmout opatření v případě Španělska a Portugalska, protože jinak se situace vymkne kontrole. Pokud totiž máte společnou měnovou politiku, musíte mít taky koordinovanou rozpočtovou politiku. Jestliže ale například Lucembursko má dluh 0,7 procenta HDP a jiné země 14 procent, tak eurozóna nemůže pořádně fungovat.

* Bojíte se v současné chvíli rozpadu Evropské unie?

Tak bych neuvažoval. Ale jestli EU nebo eurozóna budou fungovat s takovými problémy jako dosud, jejich funkčnost a efektivita by se velmi snížila.

* Spěje tedy EU po řecké krizi k hlubší integraci?

Zatím se děje ta pozitivní věc, že si všichni uvědomili, že nejde žít na dluh, a snaží se to řešit i legislativně. Třeba Němci tlačí na to, co u nás propaguje v rámci volebního programu ODS – aby byl přijat zákon o vyrovnaném rozpočtu nebo alespoň o strategii k vyrovnanému rozpočtu. Dále také všichni v rámci Unie pochopili, že pokud máme sankce pro nějaké typy chování, musíme je uplatňovat, což se dosud nedělo. Obecně – všechny země teď škrtají a hledají, kde ušetřit. Dohoda byla, že tak jako škrtali Řekové, budou muset škrtat všechny země, které jim budou chtít pomoci. Ať už garancemi nebo v rámci bilaterálních dohod. Nejde totiž jen o Řecko, ale o euro a jeho sílu, schopnost.

* Pomoc Řecku slíbili i nečlenové eurozóny jako Polsko či Švédsko. Proč jsme se k nim nepřidali?

Švédové navrhli, že by garance 440 miliard mohly podepsat i země mimo eurozónu, to je pravda. Ale já si neumím představit, že bych se s takovým závazkem vrátil do České republiky. To bych byl současnou politickou scénou ukamenován zleva i zprava. Švédský ministr financí si to dovolil, ale jinak ten model neměl šanci, aby prošel.

* Mluvil jste o tom dopředu s politiky? Jak se rodil ten odmítavý postoj, se kterým jste odjel do Bruselu?

Vždyť už z politických vyjádření v médiích bylo jasné, že za Řeky platit nebudeme. Ne, to jednání se semlelo v neděli zvečera do rána a já jsem se to dozvěděl někdy v sobotu. Stihl jsem akorát s Václavem Moravcem předtočit rozhovor pro Českou televizi a pak jsem měl cestou na letiště o věci telefonický rozhovor s premiérem.

* Chcete říct, že klíčová politická rozhodnutí tu vznikají tak, že něco vyčtete z médií?

Ne, ne, počkejte. Já opravdu nejsem politik, byť ta funkce ministra je s politikou do jisté míry spojená. Ale víte, že Česko a euro jsou specifické otázky odborných debat. My víme, že do eurozóny při splnění Maastrichtských kritérií musíme vstoupit, že jsme se k tomu zavázali. Ale holt zatím nejsme schopni splnit ta opatření, která se po nás chtějí.

* Necítil jste se na jednání jako zástupce země, která jen bere, ale nic nedává?

Věděl jsem, že to od nás nikdo neočekává. My pro sebe garance nechceme. Já říkám: Buďme zodpovědní natolik, abychom sami zvládli vlastní finance. My se oháníme tím, že rozpočet je základním rozhodovacím atributem vlády, že je to bytostně domácí téma. Dobře, tak se podle toho ale chovejme a nespoléhejme na to, že až bude hůř, budeme hledat pomoc jinde. V zájmu naší země je, aby se udržela rozpočtová disciplína v zemích eurozóny, protože to jsou naši partneři. Zadruhé je v našem zájmu, abychom přebírali ty rozumné, pozitivní prvky řízení ve veřejných financích.

* A to je?

Například kontrola rozpočtu Bruselem. Mně by to nevadilo – jako ministr financí bych tam získal stanovisko ostatních zemí a s ním bych šel do jednání doma, kde by mi to mohlo pomoci. Nikdo v Bruselu nemá ambici sestavovat nám detailní rozpočet, jen třeba řeknou: Vaše sociální výdaje a investice jsou relativně vztaženo ke standardu zemí EU vysoké či nízké, měli byste více podporovat vědu.

* Jaký je vlastně váš vztah k EU?

Já Evropskou unii podporuji. Na dosavadní členství jsme nijak nedoplatili, jak tu často zaznívá. Z evropských fondů jsme vyčerpali asi o devadesát miliard více, než jsme odvedli. Projekt Unie je dobrý, ale musí mít svá pravidla. Pokud se nedodržují, Unie nefunguje a vznikají velké problémy.

* EU dlouho stála na poválečném étosu „už nikdy válka“. To teď už neplatí, u moci je třetí poválečná generace a lidé jako by projektu EU přestávali rozumět. Jaká myšlenka by ho měla posilovat do budoucna?

Idea silného partnera USA, asijských trhů, Číny a Indie. Měla by to být myšlenka toho, že tu roste silný konkurenceschopný celek, který může výrazně ovlivňovat a spoluvytvářet celosvětové dění. V tom vidím smysl a význam Evropské unie. Budoucnost vidím v ekonomice, ve volném obchodu, který prospívá svobodě.

* Evropané ale na ekonomické argumenty moc neslyší, spíš se ptají, proč mají doplácet na Řeky.

Je to složitější, řada států sice platí více než jiné, aby projekt fungoval, ale zároveň z toho těží. Mají díky tomu možnost pronikat na nové trhy, obchodovat, ty peníze se jim vracejí zpátky. Lidé ale nechápou, proč mají řešit a platit věci, které vznikly lhaním, šlendriánem, bohorovnými výdaji, kdy důchod rovná se plat a do výslužby se chodí v padesáti sedmi letech. To lidem vadí.

* Chci trochu zvolnit Jako ministr po volbách končíte. Víte už, co budete dál dělat?

Nechci zůstat ani ve státní správě, ani jít do důchodu. Uvažuji o angažmá v privátní sféře. Ale nechci už pracovat na top úrovni. Nějaké nabídky mám, ale zatím o tom nechci mluvit. Chci trochu zvolnit, užít si život. Dostat se ze stresů, které mají i zdravotní následky. Nejhorší je, když dnes a denně rozhoduji o padesáti věcech, od loterií přes arbitráže po rozpočet. Pokud možno za půl dne. To jde pak krevní tlak nahoru.

* Na co se teď opravdu těšíte?

Že budu mít víc volnosti a hodím trochu zpátečku, že víkend bude víkend.

 

***

Eduard Janota (58)

  • Vystudoval VŠE v Praze, kde pak absolvoval i postgraduální studium. Kariéru zahájil v roce 1976 jako odborný referent na generálním ředitelství České státní pojišťovny. Od roku 1978 působil na ministerstvu financí v odboru státního rozpočtu, který od roku 1992 řídil. Od dubna 1999 je náměstkem ministra financí. V roce 1984 vstoupil Eduard Janota do KSČ. Od listopadu 1989 je nestraníkem. Loni v květnu byl jmenován ministrem financí v úřednické vládě Jana Fischera. Mluví anglicky a německy. Je ženatý, má dva syny.


Zdroj: Respekt | 24.5.2010 | rubrika: Rozhovor | strana: 48 | autor: Tomáš Sacher, Ondřej Kundra 

Nejčtenější