Novinky

Rozhovor s Eduardem Janotou - pro Pátek Lidových novin - 25.9.2009

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Ministr financí

Eduard Janota

  • Není politik, takže nemusí dělat kompromisy. Není politik, takže může myslet jen na to, co je dobré pro tuto zemi. Ministr financí šetří hlava nehlava, ale rodinný rozpočet nechává na manželce
  • Nikdo neví o tom, za co utrácejí politici naše peníze, víc než ministr Eduard Janota (57). Ministerstvo financí zná jako své boty, nad rozpočty, tenkrát spíš profinancováváním hmotných plánů, se tu mořil už za komunistů. A ještě ke všemu ho to prý baví. Obličeje si nepamatuje, ale čísla sype z rukávu a nikdo ho po těch letech neopije nějakým populistickým rohlíkem. Takže zatímco politici nám před volbami slibují pečené holuby do huby, pan Rozpočet, kterému do toho nemohou mluvit žádné stranické sekretariáty, popravdě říká, že jsme v kritické situaci. Koneckonců je to jeho poslední mise, ve státní správě chce skončit. „Ale určitě se nedočtete, že jsem v nějakých obrfunkcích.“ Působí poctivě. Netvrdí, že ve volných chvílích čte Kierkegaarda, ale přizná, že radši kouká na fotbal. „Jen mě, prosím vás, nefoťte na chodbě, já si tady v baráku tykám skoro se všema a lidi by si mysleli, že se Janota zbláznil.“

* Jen pro informaci: Uspěl jste, pane ministře, v kuponové privatizaci?

Průměrně. Byli větší borci. Já měl čtyři knížky a dohromady jsem na ně získal 250 tisíc. Jenže já byl takovej, nechci říct hloupej, že jsem sledoval bilance firem, ale nesledoval jsem, kolik mají majetku, pozemků. Kdo sledoval tohle, většinou vyhrál.

* Tradují se historky o tom, co všechno po svých předchůdcích nacházejí prezidenti v Bílém domě. Našel jste tady na ministerstvu něco po Kalouskovi?

On měl Mirek Kalousek něco s kolenem, byl na operaci, tak tady měl šlapací kolo. A to tu pořád je. Ještě jsem na něm neseděl, i když doma ho mám taky. V zimě někdy koukám v televizi na sport a šlapu u toho. Mám už svoji trať, když šlapu hodinu, ujedu osmadvacet kilometrů a spálím u toho okolo tisíce kalorií.

* Představujete si, že jedete nějakou krajinou?

To ne. Spíš takhle čumím a snažím se vyčistit si hlavu. (směje se)

* Máte v poslední době těžké spaní?

Ani ne, to je výhoda mé povahy. I když jsou okamžiky, kdy se vzbudíte a přemýšlíte. Ale já nenosím problémy státních financí domů. To by vám asi manželka potvrdila.

* Nebylo vlastně lepší být náměstkem než ministrem?

Je daleko horší být ministrem. Jako náměstek máte podstatně méně odpovědnosti a starostí. Já tu agendu znal, takže jsem se v ní poměrně rychle orientoval, ale jenom ta administrativa, jenom ta pošta je obludná: To jsou půlmetrové stohy, které vám denně chodí přes ruce.

* Byl jste zřejmě nejdéle sloužící náměstek ministra v zemi. Kolik jste přežil ministrů?

Deset. Počítám-li jen období po Kristu, jak já říkám, teda po revoluci: Zažil jsem pana ministra Špačka, Kočárníka, dvakrát byl Ivan Pilip, jednou v řádné a jednou v úřednické vládě, po něm Ivo Svoboda, pak Pavel Mertlík, pak Jirka Rusnok, po něm pan Sobotka a po Sobotkovi Tlustý, Mirek Kalousek – a pak já.

* Není úplně obvyklé, aby si nový ministr nepřivedl své náměstky. Takže vás všichni potřebovali?

Já bych to takhle neřekl. Já se léta zaměřoval na oblast veřejných rozpočtů, dluhů, státní pokladny. Mě to fakt bavilo, taky jsem tomu myslím dost dával a měl tady v baráku dobré pracovní kontakty.

* Co může člověka tak bavit na státním rozpočtu, že u toho vydrží třicet let?

Podívejte se, to jsou tisíce vazeb, souvislostí, propočtů a odhadů... Možná mi to nebudete věřit, ale je to zajímavá práce. A tu a tam jsem měl i své vlastní nápady a názory, které jsem mohl uplatnit.

* Co je na sestavení rozpočtu nejtěžší?

Nejtěžší je se v tom vyznat. V té škále souvislostí a vazeb mezi ústředním rozpočtem, uvnitř ústředního rozpočtu, vztahy na státní fondy, na rozpočty obcí, krajů... A já jsem do značné míry musel znát i detaily rozpočtů jednotlivých ministerstev, byly doby, kdy jsem rozpočet projednával i za ministra, respektive kdy ministr respektoval některá má rozhodnutí. To byly stovky hodin jednání. Takže mám určitý nadhled a nenechám se po třiceti letech jen tak ošálit. Ale já to nedělám sám. Tady je kvalitní tým lidí, taky tu nebyla častá obměna, když přišel nový ministr, jako na jiných ministerstvech. V koncovce toho rozpočtu spolupracuju řekněme s pěti sedmi lidmi – a těm musím stoprocentně věřit. Když mi řeknou, že je to padesát, tak je to padesát. A kdyby náhodou, ale to jenom opravdu náhodou, to bylo čtyřicet devět, musím se za ně postavit. Nepamatuju si ale nějakou hrubou chybu v miliardách. Já tu ovšem nejsem od toho, abych sčítal a násobil, ale aby to do sebe zapadalo a abych to uměl zdůvodnit, obhájit a projednat. Musím rozumět vzájemným vazbám, abych věděl, kde mohu ustoupit a kde naopak musím být tvrdý.

* Bylo za totality jednodušší, nebo složitější sestavit rozpočet?

Určitě jednodušší, byla to naprosto pasivní byrokracie, prostě jsme profinancovávali nějaký hmotný plán, většinou nereálný od samého počátku. O rozpočtu rozhodovala Státní plánovací komise. A jak vlastně to hospodaření skončilo, to tady nikdo z nás nevěděl.

* Jak jste tak brilantně vyjmenoval své předchůdce, připomněl jste mi Waltra Komárka. Ten když na Státní plánovací komisi kritizoval koncepci třetí pětiletky, byl schopný odříkat zpaměti 3000 čísel, měl v hlavě statistickou ročenku. Jak jste na tom s čísly vy?

A víte, že já si taky dost pamatuju údaje? To je asi profesní deformace. Protože třeba při projednávání rozpočtu potřebuju mít ta čísla v hlavě. Znám souvislosti. Minimálně řád si dovedu odvodit vždycky. A taky ta čísla dost dlouho v hlavě udržím. Určitě mám na čísla lepší paměť než třeba na lidské obličeje. Tam kolikrát zaváhám.

* Vy to víte nejlíp: Hospodaří politici dobře s našimi penězi?

Já myslím, že nehospodaří dobře. My si totiž žijeme léta nad poměry. Žijeme na dluh. Na dluh se dá žít v dobách, kdy je ekonomická recese, pokles. Ale my jsme žili na dluh i v době, kdy jsme měli abnormální ekonomický růst, větší než šest procent. Kdy všechny ukazatele byly příznivé: Nízké úroky pro financování firem, nízké výnosy pro financování dluhů, nízká inflace. A my jsme to období nevyužili k vytvoření rezerv. Žili jsme si v ráji a ještě si mysleli, že to bude nafurt – a teď na to tvrdě doplácíme. Přitom každý ekonom ví, že ekonomika se vyvíjí v cyklech a že když spadne dolů, což zažíváme teď, logicky ubudou příjmy. Navíc příjmy, ty byly vždy, v časech dobrých i zlých, pouhým odhadem. Kdežto výdaje, tam co narozpočtujete, to se prostě utratí. Zákonné dávky, důchody, nemocenská, úroky dluhové služby...

* Co se vlastně stalo v dobrých dobách s těmi přebytky?

Nebyly žádné přebytky. Poslední přebytek, který český státní rozpočet vygeneroval, byl někdy v roce 1993. Od té doby jsme vytvářeli pouze deficity, to znamená měli jsme vždy vyšší výdaje než příjmy. Ale dokud to bylo v jednotkách miliard, ještě to šlo. Pak už jsme se dostali přes desítku miliard, pak přes dvacítku miliard, pak už to bylo někde padesát šedesát, ale i sto. No a v letošním roce stojíme už před velmi nepříjemnou výší deficitu 165 miliard a příští rok, pokud se prostě nepodíváme pravdě do očí a nezreálníme to své utrácení, můžeme mít velmi vážné problémy.

* Můžete být konkrétnější?

Především ztratíme kredibilitu, důvěryhodnost pro investory a pro všechny, kdo s Českou republikou jakkoli spolupracují. Kdo kupuje naše dluhopisy. Když máme příjmy menší než výdaje, vydáváme takzvané dluhopisy, cenné papíry, které si kupují investoři buď s krátkodobou splatností, do jednoho roku, ale mohou mít splatnost i pětatřicet let. A my musíme být natolik věrohodní, aby tito investoři byli stoprocentně přesvědčeni, že své peníze dostanou zpátky. A v tomto smyslu musím říct, že se Česká republika chová velmi korektně. My jsme zatím nikdy neporušili žádný závazek vůči nikomu z těchto investorů.

* Před pár dny prošlo sněmovnou šrotovné, zvýšení podpory v nezaměstnanosti a přídavků na děti... Nepřipadáte si jako v Kocourkově, když vy předkládáte balík úsporných opatření, která by snížila gigantický schodek 230 miliard, a poslanci se naopak předhánějí v rozdávání?

Připadám si úplně jako v Kocourkově, protože zrovna v těch položkách, kde jsme chtěli zpřísnit podmínky pro čerpání různých dávek, sněmovna koná opačně. Ale pokud ty veřejné finance nespravíme teď, budeme je spravovat později, pod tlakem. A bude to víc bolet. My se rádi strašíme Maďarskem. Maďaři měli v roce ‘95 deficit veřejných rozpočtů přes devět procent, prostě hrozné číslo. Ale přijali drastická opatření: snížili mzdy, snížili dokonce důchody, zvýšili daně, daň z přidané hodnoty zvedli během tří let o deset bodů, z patnácti na pětadvacet procent. Zvedli spotřební daně, na benzin, na alkohol, na všechno, já tu jejich bilanci viděl. Dokázali se s tím popasovat tak, že kdyby nebyli zadluženi v zahraničních měnách, oproti nám dnes víceméně nemají problém. Protože mají veřejné finance někde na 3,5 procenta a my na 7,4, což je dvojnásobek.

* Z čeho má ministr financí největší strach?

Aby udržel finance v rovnováze. Nejhorší by bylo, kdybychom měli dluh, deficit, a nikdo nám už nechtěl půjčit. To jsou katastrofické scénáře. Lotyšsko a celá řada jiných zemí je dnes v situaci, kdy peníze na financování dluhu na normálním trhu nezískají. A proto žádají, spíš prosí Měnový fond, Světovou banku, Evropskou komisi... Jenže ty půjčují za určitých podmínek. Dobře, půjčíme, když seškrtáte výdaje.

* Kdyby váš úsporný balík nebyl přijat, kdo by to nejvíc pocítil?

Pocítili bychom to všichni. Nejde si půjčovat donekonečna v tak horentních sumách. Protože investoři by logicky usoudili, že Česká republika má v nepořádku veřejné finance, že tedy investují do dluhů země s nějakým větším rizikem, takže by se nám ty dluhopisy prodražily o rizikovou přirážku. A to nejde o malé peníze. Jedno procento zvýšení úroku za financování dluhu je skoro deset miliard! Protože my máme dneska dluh, který se pohybuje na úrovni 1,2 bilionu korun. A to jsme ho ještě před patnácti lety měli pouhých 170 miliard. Je ovšem pravdou, že se na tom hodně podílí naše velkorysá očista bankovního sektoru v letech 1999 až 2001.

* Jak jste přijal fakt, že předčasné volby nakonec nebudou?

Já se přiznám, že jsem si přál už někomu ten svůj post předat. Ale rád bych ho předal s tím, že jsem se snažil pro ty veřejné finance, když jsem měl tu nejvyšší možnost svého života, něco udělat. Protože zatím jsem vždycky byl o stupínek níž. A tomu mému ministru, popravdě řečeno, do toho vždycky mluvily partajní sekretariáty, kdežto mně do toho nikdo nemluvil. Naopak, já mám obrovskou podporu premiéra. Což je důležité, protože ve vládě to probíhá tak, že každý ministr by chtěl samozřejmě utrhnout z toho koláče co nejvíc. A záleží právě na premiérovi.

* Když jsme u toho, jak vůbec na vládě probíhá schvalování rozpočtu? Hádají se ministři hodně? Jsou tam emoce, házejí po sobě hrnky? Nebo je to prostě ve stylu něco za něco?

(rozesměje se) Já vám to řeknu takhle: To je takovej... skoro obřad nebo co, který už má svůj kolorit. Premiér zahájí jednání o rozpočtu, ministr financí rozpočet prezentuje, podmínky, ze kterých vycházel, indikátory, o něž se opírá, propočty, úvahy, priority – blablablabla. A pak dostanou slovo ministři. V té obecné fázi s mým přístupem vždy souhlasí. Pak přijde druhé kolo – a každý chce peníze. Nebo zase nesouhlasí s tím, že se mu škrtá. To jsou pak dramata. Úloha ministra financí je jim oponovat. Tam jsem právě těžil ze své letité znalosti jejich kapitol. A při jednáních s některými úplnými nováčky jsem byl v trošku snazší pozici. Někde ustoupíte, někde má své představy i premiér, ale v zásadě to prostě musíte uhrát. Něco vám řeknu: Letos chtěli ministři 80 miliard navíc. A já jim dal osm.

* Zažije se u toho, přes vážnost chvíle, někdy i legrace?

Občas ano. Byl jsem třeba jako náměstek u toho, když premiér Zeman řekl ministru Dostálovi, že řídit kulturu s takovým rozpočtem, jaký by si představoval, by uměl i cvičený foxteriér. Ale ta jednání bývají spíš zdlouhavá a vážná. A pak ještě dojde ve sněmovně na takzvané porcování medvěda, kdy poslanci, protože každý je odněkud a každý se chce někde prezentovat, navrhují různé nesmysly.

* Vzpomenete si na nějaký obzvlášť velký?

Největší nesmysl byl asi ten, a je to tragikomický příběh, když poslanec Tlustý lobboval – a nakonec to i prošlo – za koupaliště v Bublavě, někde na Karlovarsku. Z nedostavěného koupaliště je dnes troska, ta obec je totálně zadlužená a nikdo už jí nepůjčí. Chcíp’ tam teď pes.

* Jaké výdaje nás vlastně nejvíc táhnou ke dnu?

Pochopitelně důchody a sociální dávky. Tipněte si, o kolik narostly důchody mezi lety 2005 a 2010. No ne, já vás nechtěl zkoušet – o sto šest miliard! Hraje tam roli valorizace, taky to, kolik lidí třeba odejde do předčasného důchodu. Ty položky narůstají ale všechny. Náš sociální systém je totiž postaven poměrně velkoryse. Zejména před volbami 2006 se to nastavilo až populisticky. Další velká položka je třeba platba státu do systému zdravotního pojištění, tam se pohybujeme na 40 miliardách. Příspěvek státu na stavební spoření je patnáct miliard, dluhová služba, která nás dřív stála do čtyřiceti, bude v příštím roce 80 miliard. Když ekonomika fungovala, nic se nedělo. V celé nahotě se to projevilo až teď. A není zbytí než to osekat.

* Ovlivnila státní kasu i rovná daň? To, že nejbohatší lidé teď platí méně?

Já budu korektní. Nebyl jsem příznivcem rovné daně. A řeknu vám proč.

* Protože ve světě není příliš obvyklá? Protože třeba i v tak konzervativním Švýcarsku mají progresivní daň od 10 do 35 procent?

Teď jste mi vzala vítr z plachet. Rovná daň je jaksi spravedlivá, protože každý platí patnáct procent z něčeho, co vydělá. Ale není to moc běžné ve světě, protože v rovné dani chybí prvek solidarity. A zcela určitě s rovnou daní došlo k poměrně rozsáhlému snížení příjmů a taky k určité diferenciaci mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva.

* Rodiče mě učili, že by člověk neměl dělat dluhy. Že by měl utrácet jen to, co vydělá, a ještě mít rezervu, kdyby mu odešla třeba pračka. Jenže pak najednou začal být tenhle názor nemoderní. Dnes si lidi půjčují na vánoční dárky, na dovolenou... Zamýšlíte se někdy nad tím, jak se změnil postoj lidí k dluhu?

Mí rodiče se taky báli dluhu jak čert kříže a udělali by cokoli, aby si půjčit nemuseli. I já jsem v tomto smyslu spíš konzervativní. Ale už to tak nevidím na svých dětech, takže zřejmě je to trend. Já se nedávno v jedné zajímavé studii dočetl, že v Česku nebylo zvykem zadlužovat se, mít hypotéky, naopak tu ale bylo běžné, že si půjčovaly podniky. A když bylo zle, stát to za ně zaplatil. Hodně lidí tady možná uvažuje takhle pořád. Ale riziko je tu veliké, dluh domácností už je někde k devíti stům miliard korun! Já absolutně neuznávám, když si někdo půjčuje na dovolenou. Může mu to hodně zkomplikovat život.

* Jenže kdo by myslel na budoucnost? Chceme blahobyt tady a teď...

Dovolím si tvrdit, že je to hlavně názor mladší generace, která to pochytila ve světě. V Americe je běžné, že je každá rodina zadlužená. A když nastane problém, přijde exekutor a lidi prostě vyklidí barák. Jenom na kreditních kartách jsou v Americe biliony dolarů, to byl taky jeden z důvodů finanční a bankovní krize ve Spojených státech.

* Když jsme zmínili Ameriku, co si myslíte o hlavním ekonomovi Bílého domu Larrym Summersovi, který poradil Obamovi, aby tak obrovsky zadlužil stát? Nezbankrotuje tím Obama Ameriku?

Já bych se toho bál. Protože vytloukat klín klínem, dluh dalším dluhem, to nikam nevede. Je ale fakt, že Amerika má specifické postavení, může, na rozdíl od České republiky, finanční a měnové pohyby ovlivňovat. Přesto si myslím, že většina makroekonomů se té situace docela obává. A je tu ještě jedna věc: Víte, kdo vlastně dneska americký dluh platí? Číňani, kteří kupují jejich dluhopisy. A pro koho to může být časem větší problém? Pro Ameriku, nebo pro Číňany? Je v lepší pozici věřitel, nebo dlužník, když je opravdu úplně zle?

* Vraťme se ještě do Česka. Možná by se lidi i dobrovolně uskrovnili, kdyby viděli, že se uskrovňují i ti nahoře. Zaznamenal jste u nějakého českého politika osobní skromnost?

Určitě ano. Mí šéfové ministři se víceméně všichni chovali skromně. Ono, popravdě řečeno, taky jako ministr, ale ani jako náměstek, toho moc neutratíte. Ráno sednete do auta, koupíte si noviny, večer v půl deváté přijdete domů. Takže jako ministr financí teď utrácím dvacetikorunu denně za noviny. Opravdu.

* A to mě ještě překvapuje, že je nefasujete.

Teď už vlastně jo, jako náměstek jsem si je ještě kupoval sám. Ale skromnost je hodně podstatná v tom celkovém pojetí života. Já jsem i v české politice našel lidi, kteří si opravdu dovedou vážit koruny. Ale taky jsem tu viděl spoustu hochštaplerů, kteří si myslí, že si mohou dovolit všechno. (pár dní po rozhovoru ministr Janota navrhl snížení platů ústavních činitelů o 20 % a zdanění jejich náhrad)

* Jakým autem jezdíte v soukromí?

No já mám dobrý auto, oktávii combi, tři roky starou, jsem spokojenej. Já ale těch kilometrů ani moc nenajezdím, padesát kilometrů na chalupu, padesát zpátky, teď spíš dvakrát za měsíc, ne třikrát jako dřív.

* Řídí se podle státního rozpočtu i váš osobní roční rytmus?

No jistě. Já si prostě nemohu vzít dovolenou v srpnu a v září ani náhodou! To už platí léta, to je fakt, který respektuju. Zpravidla jsem si brával deset dní volna zkraje října, hned jak se rozpočet odevzdal.

* Což letos asi nepůjde...

Já vám to prozradím. Já jsem manželce velkoryse slíbil, protože letos jsme v létě dovolenou neměli vůbec, že když sežene pěknej zájezd, pojedeme. A ona sehnala, teď se podržte – prvního listopadu bychom měli odjet na sedm dní na Varadero, na Kubu, prostě do tepla. Je to už i zaplaceno. Jenže teď nevím, co bude. Určitě to ale budu chtít zvládnout tak, abych se na tu dovolenou dostal, skoro ji potřebuju.

* Jak jinak se od čísel odreagováváte?

Kdysi jsem hrával fotbal, i závodně. Rekreačně ho hraju pořád. Taky kolo, tu a tam si zaběhat. Já se ale dovedu u sportu odreagovat i pasivně. Moje ideální ponurá podzimní neděle je, když si pustím odpoledne Premier League a koukám na fotbaly. To je prostě paráda.

* Uděláte si čas na knížku?

Málo. Já jsem v tomto smyslu barbar. Člověka taky už večer bolí oči.

* Co nejdražšího jste si vy osobně kdy koupil?

Nejdražšího? To jste mě zaskočila. Co se týče věcí do bytu, tak to všechno manželka, to já nikdy neovlivňoval. Do auta zase mluvily děti, v rámci možného. Víte, že já jsem nikdy o žádných drahých věcech nerozhodoval? Já jsem prostě nad věcí. Na mě taky žádná reklama nefunguje. A když jdu kupovat něco na sebe, koupím to v prvním obchodě. K manželčině zuřivosti, ona mě vždycky nutí, abych s ní obešel aspoň pět krámů a pak se třeba do toho prvního vrátil.

* Takže kasu u vás doma drží vaše žena?

No samozřejmě! Já v žádným případě. Já doma ani nevím, kde co máme a kdy se co platí. Kdybych to měl na starosti já, po měsíci by nás vystěhovali, protože bych nezaplatil tu vodné, tu rozvodným závodům.

* Váš domácí rozpočet je v přebytku, předpokládám.

Tak pokud se už ptáte takhle indiskrétně, klidně vám to řeknu: Já si prostě nechám nějaké ty drobné na útratu – a zbytek dám manželce.

* Jste vlastně optimista, co se týče českých financí?

No tak... moc ne. Ale teď bych nechtěl, aby to vyznělo jako poplašná zpráva. Jenže státní finance neovlivní ani tak experti, jako politici, jejich někdy nesmyslné volební nápady.

* Jen pro pořádek, o kolik vzrostl státní dluh za dobu našeho rozhovoru?

To jsou statisíce. Někde se dokonce uvádí, že to dělá 7200 korun za vteřinu. (v tom případě by to za hodinu bylo 25 milionů 920 tisíc korun) To je realita. Bohužel.


Zdroj: Pátek Lidových novin, 25.9.2009, rubrika: Rozhovor, autor: Alena Plavcová

Nejčtenější