Reakce na podněty veřejnosti k reformě daňového systému

Námět 1

Týká se právnických osob, které nejsou založeni za účelem podnikání, konkrétně "Společenství vlastníků jednotek"(dále jen SVJ).

Stávající stav:

• SVJ se musí zaregistrovat mj. jako plátci daně z příjmů nejpozději do 30-ti dnů, ode dne, kdy začalo pobírat příjmy podrobené dani
• Vybrané penále za opožděné platby, úroky z termínovaných vkladů a úroky ze stavebního spoření jsou příjmy SVJ, které nejsou od daně osvobozeny
• SVJ si může snížit základ daně (§20,odst.7 zákona .č.586/1992 Sb.) a to až do výše 300.000,- Kč

Rozbor situace:

• Za normálních okolností nemůže SVJ vzniknout tak vysoký příjem, aby z něho byla v konečné fázi zaplacena daň. Taková situace může vzniknout zcela výjimečně.

Návrh na odstranění závadného stavu:

• Upravit znění zákona tak, aby povinnost k registraci k dani z příjmu pro SVJ vznikla až po překročení mezní hranice 300.000,- Kč.

Předpokládaný efekt úpravy:

• Vzhledem k počtu SVJ v naší republice (tento počet přitom neustále stoupá, neboť vznikají další SVJ při převodech družstevních bytů do osobního vlastnictví) se administrativní zátěž poplatníků, ale hlavně zaměstnanců ve státní správě značně sníží.
• Další kladný aspekt lze spatřovat v nezanedbatelné úspoře tiskopisů a zbytečně popsaných papírů. Navíc nebudou zabírány prostory k archivaci těchto nepotřebných dokladů.

Reakce MF ČR:

SVJ je konstruováno jako osoba koordinující péči o majetek jednotlivých vlastníků a uzavírající smlouvy na základě jejich vůle, kterou právě jednotliví vlastníci realizují prostřednictvím orgánů SVJ. Pokud dojde např. k uzavření smlouvy na nájem společných částí domu nebo je-li např. uzavřena smlouva o možnosti využívat střechu domu k umístění vysílacích či reklamních zařízení a v důsledku toho je realizován příjem, pak rozhodně nejde o trvalý příjem SVJ. To je pouze prostředníkem, který umožní majetek využít a příjmů dosáhnout. Konečnými příjemci jsou však jednotliví vlastníci jednotek - tedy členové SVJ, a to právě ve výši odpovídající spoluvlastnickému podílu.

Existují tedy dvě možná řešení:

1. Obvyklým by se mělo stát, že tyto zdroje jsou převedeny do příslušného fondu oprav (nebo jsou prostředky přímo převedeny na účty jednotlivých členů). Oba postupy jsou daňově posuzovány naprosto shodně, neboť i na účtu fondu oprav se již jedná nikoliv o prostředky SVJ, ale právě o prostředky členů. SVJ musí pouze prokazatelným způsobem těmto jednotlivým členům sdělit výši jejich příjmu, která připadá na jejich osobu podle výše spoluvlastnického podílu. Zdanění příjmů tak řeší až skutečný vlastník, s jehož majetkem byly příjmy dosaženy.
2. Prostředky nebo jejich část bude ponechána k dispozici SVJ na úhradu nákladů spojených s aktivitami SVJ a na úhradu jejich výdajů - nedojde tedy k rozúčtování všech prostředků na jednotlivé členy (provoz SVJ tak nebudou členové hradit ze svých zdaněných prostředků, které získali v důsledku nakládání s jejich majetkem).

Bylo by možné souhlasit s přijetím úpravy nepodávat daňové přiznání, pouze však v případě, budou-li v příslušném zdaňovacím období smluvní příjmy plně rozúčtovány jednotlivým členům. Náklady na činnost SVJ a další výdaje této právnické osoby již tedy budou hrazeny ze zdaněných prostředků členů.

Pokud nastane případ 2), pak již daňové přiznání musí být podáno, je to však ve prospěch SVJ, neboť do stejné úrovně příjmů srovnatelné s ostatními neziskovými poplatníky (dnes § 20 odst. 7 ZDP - tj. 300 tis. Kč) nebude reálně hrazena daň z příjmů ani z té části smluvních příjmů, které budou využity na výdaje související s provozně-administrativními činnostmi správy domu (např. vedení účetnictví, nikoliv však již péče o majetek členů).

Žádná další úleva nemůže být poskytována, neboť právě obdobné požadavky mnohdy uplatňují ta SVJ, která porušují zákon a nezdaňují příjmy dosažené nakládáním s majetkem jednotlivých členů. Jako důvod nezdanění příjmů jednotlivými členy SVJ je pak uváděna skutečnost, že členové přece žádných příjmů nedosáhli, neboť všechny skončily ve fondu oprav. V uvedené souvislosti je třeba si uvědomit, že majetek je ve vlastnictví jednotlivých členů (jak fyzických tak právnických osob) a tvorba fondu oprav je centralizací jejich zdaněných prostředků na péči o jejich majetek a případné výdaje z tohoto fondu ve většině případů souvisí s bydlením, kde daňový výdaj uplatnit nelze.

Námět 2

V rámci další fáze daňové reformy, si dovolujeme požádat o řešeni problematiky, která dosud nebyla nijak zmiňována, ale která, bohužel, může mít (a také v mnohých konkrétních případech má) ve svých důsledcích výrazně negativní dopady na OSVČ. Tím je povinnost OSVČ zdanit pohledávky, která ve své podstatě také stanoví absurdní povinnost platit daň ze zisku, kterého OSVČ nedosáhla, tedy z majetku, který nemá.

Prosíme tedy o zvážení změny, týkající se této problematiky, tedy týkající se zejména ustanoveni par 23 (8) [ZDP] č.586/1992 Sb. v části týkající se zdanění pohledávek v případe ukončení činnosti jak u samostatně výdělečné osoby dle par 7 ZDP, tak ovšem též v případe ukončeni pronájmu dle par 9 ZDP a též v případě přechodu na účtování výdajů paušálním procentem.

Reakce MF ČR:

V případě pohledávek je základ daně zvyšován z toho důvodu, že poplatníci uplatňují výdaje spojené se vznikem příslušné pohledávky do výdajů daňových. Přitom v okamžiku vzniku pohledávky se hodnota pohledávky na straně poplatníka, který nevede účetnictví, nezdaňuje. Ke zdanění dojde až při ukončení nebo přerušení činnosti poplatníka anebo při změně způsobu uplatňování daňových výdajů. Pokud by se hodnota pohledávky do základu daně v těchto případech nezahrnovala, základ daně by musel poplatník o výdaje spojené s jejím vznikem zvýšit, neboť by se nejednalo o výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů v souladu s § 24 odst. 1 zákona. Současně by musel poplatník správci daně prokázat, že základ daně byl zvýšen o správnou výši výdajů. Tento postup by vedl jak ke zvýšení administrativní náročnosti na straně poplatníků, tak i k problémům při zdůvodňování výše příslušných výdajů, o které by se zvyšoval základ daně.

Výše uvedené zvýšení základu daně se však nevztahuje na pohledávky za dlužníkem:

1. u něhož soud zrušil konkurs proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, a pohledávka byla poplatníkem přihlášena u insolvenčního soudu a měla být vypořádána z majetkové podstaty,
2. který je v úpadku nebo jemuž úpadek hrozí na základě výsledků insolvenčního řízení,
3. který zemřel, a pohledávka nemohla být uspokojena ani vymáháním na dědicích dlužníka,
4. který byl právnickou osobou a zanikl bez právního nástupce a věřitel nebyl s původním dlužníkem spojenou osobou,
5. na jehož majetek, ke kterému se daná pohledávka váže, je uplatňována veřejná dražba, a to na základě výsledků této dražby,
6. jehož majetek, ke kterému se daná pohledávka váže, je postižen exekucí, a to na základě výsledků provedení této exekuce, a to i přes skutečnost, že poplatník příslušné výdaje, spojené se vznikem pohledávky, ponechá ve výdajích daňových. Pokud se tedy poplatník o svůj majetek stará, činí úkony potřebné k vymáhání pohledávky, základ daně o hodnotu pohledávky zvyšovat nemusí.

Námět 3

Sleduji se zájmem Vaše úsilí o zjednodušení daňové soustavy a dovoluji si připomenout, že by nový zákon o daních z příjmu měl dle mého názoru odstranit limitní částku, do níž jsou starobní a jiné důchody (penze) osvobozeny od této daně.

Mám za to, že existují dobré důvody, proč by důchody neměly vůbec podléhat dani z příjmů. Především je to způsob výpočtu starobního důchodu, jehož důsledkem je přetrvávající rovnostářství, kdy vyšší mzdy z doby aktivní činnosti vstupují do výpočtu menším podílem než mzdy průměrné a nižší. Zdanění důchodu nad určitý limit toto rovnostářství ještě posiluje. Dále je to určité znehodnocení valorizace důchodu, jež se zdaněním zkracuje, případně jako kdyby vůbec nebyla. Též by se mělo přihlédnout k tomu, že zdaněním nadlimitního důchodu jsou ve větší míře postiženi penzisté zaměstnaní nebo podnikající, kteří nadlimitní částku důchodu v daňovém přiznání přičítají k daňovému základu z jiných zdanitelných příjmů a kromě daně z příjmu souběžně platí sociální pojistné, které však již na výši jejich penzí už nemá žádný vliv. Naproti tomu penzisté bez jiných příjmů mohou mnohdy ještě využít hranice ročních příjmů, jež dani nepodléhají vůbec, takže se alespoň mírného překročení limitu nemusejí obávat.

Reakce MF ČR:

Podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je od roku 2006 osvobozena částka 198.000,- Kč ročně. Rozdíl mezi touto částkou a částkou vyplaceného ročního důchodu podléhá dani z příjmů fyzických osob podle § 10 výše uvedeného zákona a je podroben sazbě daně podle § 16 citovaného zákona, která pro rok 2008 činí 15 %. Pokud tento rozdíl nepřekročí 15.000,- Kč ročně za zdaňovací období, není poplatník (poživatel starobního důchodu) povinen podávat daňové přiznání a daň se nevyměří (§ 38b a § 38g zákona o daních z příjmů). V podstatě je tedy od daně osvobozena částka 213.000,- Kč, takže ke zdanění dochází až v případě, kdy vyplácená penze překročí 17.750,- Kč měsíčně.

Novelou zákona o daních z příjmů provedenou zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, sice nedošlo k valorizaci osvobození důchodů (a to mimo jiné i vzhledem k výše uvedenému systému aplikovanému v rámci Evropské unie), z hlediska daně z příjmů však bylo spolu se zavedením sazby daně ve výši 15 % umožněno uplatnit základní slevu na dani na poplatníka podle § 35ba odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů i poživatelům starobního důchodu (což nebylo dosud možné) a tímto způsobem snížit jejich daňovou povinnost. Tato sleva činí 24 840 Kč ročně, což v praxi znamená, že z důchodu ve výši 363 600 Kč Vám nevznikne daňová povinnost. Fakticky tedy jde o výraznou valorizaci, přičemž je ovšem třeba mít na paměti, že je v případě důchodu vyššího než 198 000 Kč (resp. 213 000 Kč) ročně třeba podat daňové přiznání a v něm výše uvedenou slevu uplatnit.

Jedná-li se o důchod (penzi) plynoucí ze zahraničí (z veřejného pojištění) nebo je-li součástí celkové výše důchodu (penze) důchod (z veřejného pojištění) ze zahraničí, postupuje poplatník podle příslušné smlouvy o zamezení dvojímu zdanění uzavřené mezi Českou republikou a daným státem, pokud je s tímto státem uzavřena. Jestliže taková smlouva neexistuje, poplatník postupuje podle zákona o daních z příjmů.

Námět 4

Je nutno "místní příslušnost" právnických osob specifikovat jak pro místo sídla tak i místo provozoven pro kontrolní činnost, aby se nestávalo jako je to nyní, že v Praze se kontroly nedočkají a někde jsou kontrolováni každé 3 roky.

Reakce MF ČR:

V daňovém tvrzení (přiznání), které je daňový subjekt povinen podat správci daně si daňový subjekt sám vyčíslí daň a současně uvede předepsané údaje, jakož i další okolnosti rozhodné pro vyměření daně. Takto vyčíslená daň se týká komplexního předmětu zdanění a není tedy rozhodné na kterém místě daňový subjekt činnost podrobenou předmětu zdanění fakticky vykonává. Provozovna právnické osob nemá právní subjektivitu a její úkony jsou úkonem konkrétního daňového subjektu výhradním sídlem. Odlišnost pojmu sídla a provozovny je markantní zejména u takových subjektů, jejichž sídla jsou zapisována do administrativních center, přičemž provozoven, tedy skutečných míst výkonu činnosti, je po celé České republice bezpočet, ať už se jedná o obchody, benzínové pumpy, servisní služby apod.

Problém, který je v připomínce naznačen se primárně netýká místní příslušnosti. Negativní dopad kumulace daňových subjektů na území hl. města Prahy je dán spíše personálními a kapacitními možnostmi finančních úřadů v Praze, přičemž řešení této situace nemůže přinést obecný procesní předpis daňového práva. Návrh však nadále zachovává instrumenty, které mohou přispět k řešení konkrétní situace, tj. možnost delegovat místní příslušnost, možnost dožádat o provedení úkonu jiného správce daně či možnost provádět vyhledávací činnost mimo obvod své územní působnosti.

Námět 5

V současném systému mi připadá značně nefér, když celý rok řádně odvádím zálohu na daň a její přeplatek mi stát vrací až na základě žádosti a to na konci dubna následujícího roku. Po celou dobu, což je celých 15 měsíců de facto úvěruji stát. Navíc je zde značná disproporce mezi úhradou daňového nedoplatku (do 8 dnů od podání) a vrácením přeplatku (do 30-ti dnů od termínu podání přiznání).

Příklad:
občan podává přiznání k dani z příjmu 1. února. Nastávají dvě možnosti:

1. Občan má nedoplatek na dani a je povinen jej uhradit do 8. února
2. Občan má přeplatek na dani a FÚ mu jej vrací do 30. dubna

Tento problém pochopitelně není jen problémem daně z příjmu fyzických osob.

Myslím si, že vůči občanovi by bylo vhodné, aby stát vytvářel rovné podmínky pro obě strany. Když může stát vracet přeplatky s tak velkým zpožděním, ať má i občan možnost platit nedoplatky ve stejných lhůtách.

Reakce MF ČR:

Daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně. Takovou skutečností může být například příjem za výkon určité činnosti. Aby nebyl poplatník zatěžován zdaněním každého příjmu jednotlivě, bylo stanoveno, že stačí, když příjmy (výnosy), které jsou např. předmětem daně z příjmů, které dosáhl v určitém roce, přizná a příslušnou daň zaplatí v roce následujícím ve lhůtě stanovenou zákonem. Zvláštním případem jsou zaměstnanci, kteří platí daň formou srážky (zálohy) každý měsíc. Což znamená, že daň z lednových příjmů zaplatí zaměstnanec o 14 měsíců dříve než poplatník, kterému záloha srážena není. K zajištění optimalizace průběžného naplňování veřejných rozpočtů, byl zaveden systém placení záloh na daň i pro jiné daně, než je daň z příjmů ze závislé činnosti.

K problematice lhůt lze v obecné rovině uvést následující. Lhůty, které jsou stanoveny pro správce daně a lhůty, které jsou stanoveny pro daňové subjekty nelze z povahy věci srovnávat. Správce daně prostřednictvím daného počtu pracovníků musí v daných lhůtách reagovat na nesrovnatelně větší počet žádostí, podnětů, návrhů atd. Naproti tomu daňový subjekt má ve většině případů lhůtu k plnění pouze jedinou.

Navíc lhůty pro vracení přeplatku a uhrazení nedoplatku nelze srovnávat podle stejných měřítek, neboť se liší svým počátkem i svou povahou. Správce daně začíná konat na základě tvrzení daňového subjektu, tzn. jeho daňového přiznání. Přeplatek mu zásadně vrací do 30 dnů od vyměření daně. Před vyměřením musí správce daně prověřit tvrzení poplatníka, zjistit zda vznikne přeplatek, který je vratitelný, a zajistit převod prostředků (to vše pro mnoho daňových subjektů). Jakkoliv vzniká mezi lhůtou stanovenou daňovému subjektu k placení daně a lhůtou správce daně pro vrácení přeplatku jistá disproporce, nelze ji považovat vůči daňovému subjektu za diskriminační, nýbrž za disproporci nutnou k technickoorganizačnímu zajištění vyměření daně. Nutno dodat, že návrh daňového řádu v případech, kdy má být vyplacen vratitelný přeplatek přímo ze zákona (ex lege) stanoví v určitých případech (zejména s ohledem na kvantitu takových případů) lhůty pro jeho vrácení kratší (15 či 8 dní).

Lhůta pro uhrazení daně (posléze nedoplatku) je zcela odlišného charakteru. Daň je splatná poslední den lhůty, kterou zákon pro podání daňového přiznání stanoví, nikoliv tedy ode dne kdy bylo daňové přiznání fakticky podáno (jak je uvedeno v námětu). Při včasném nezaplacení daně je daňový subjekt v prodlení a nezaplacená daň se stává nedoplatkem, tzn. nedoplatek vznikne až po nesplnění primární lhůty pro zaplacení daně. Poté, co bylo daňové přiznání podáno, dojde k vyměření daně, kdy správce daně autoritativně stanoví výši daně, která měla být přiznána a zaplacena. Pokud se takto vyměřená daň shoduje s daní přiznanou a zaplacenou, není problém a subjekt nemá nedoplatku. Pokud je zde rozdíl zapříčiněný, ať už chybnou v tvrzení (přiznání), nebo v prodlení se zaplacením, vzniká nedoplatek (zpětně ode dne původní splatnosti daně) a případná sankce (úrok z prodlení, penále). V zájmu daňového subjektu pak je, aby dlužný nedoplatek uhradil co nejdříve, neboť s každým dnem prodlení úrok narůstá. Výzva správce daně k úhradě nedoplatku na tomto nic nemění, pouze otvírá možnost k autoritativnímu vynucení povinnosti, tj. exekuci.

K tomuto nutno dodat, že návrh daňového řádu přináší daňovým subjektům, které jsou v prodlení pouze krátkou dobu (do 5 dnů) určitou liberaci, která spočívá v tom, že úrok z prodlení se začne počítat až od pátého pracovního dne po marném uplynutí dne splatnosti.

Námět 6

Pokud MF tvrdí, že si sloučením DPFO a pojistného na sociální zabezpečení "nikdo" nepohorší tak se ptám jak bude ošetřena OSVČ, u které je dnes vyměřovací základ 50% ze základu daně. Podle navrhovaného sloučení by se takové osobě pojistné zvýšilo o 100% !

Reakce MF ČR:

Záměrem v oblasti daně z příjmů fyzických osob a oblasti pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je společný výběr této daně a tohoto pojistného a v maximální možné míře sjednocení postupu při stanovení základu daně a vyměřovacího základu pro pojistné, nikoli stejný základ daně a vyměřovací základ pojistného. Z tohoto pohledu jsou obavy o razantní zvýšení pojistného bezpředmětné. Nejde o to, aby se aritmeticky obě čísla rovnala, ale aby se do základu pro daň i pro pojistné zahrnovaly stejné platby. Pokud bychom to srovnali snbsp; dnešní situací, pak by pro pojistné a daň platil stejný způsob stanovení základu, pro účely pojistného by se však tento základ vynásobil 50 % (v novém systému to však může být samozřejmě jiné číslo).

Námět 7

Zaráží mě nesystematičnost stávajícího způsobu státní podpory penzijního připojištění; to se týká i podpory stavebního spoření. Jde o to, že stát podporuje penzijní připojištění do určité výše příspěvku klienta penzijního fondu tím, že mu penzijní fond připisuje určitou měsíční částku státního příspěvku na jeho účet v penzijním fondu. Toto připisování jednotlivých částek měsíčně vyžaduje velkou administrativní zátěž jak na straně penzijních fondů, tak i na straně ministerstva financí (práce spojené s přesným přenosem dat, s kontrolou oprávněnosti příspěvku klientů penz. fondů, s kontrolou převodu fin. částek z MF ČR, s kontrolou při přechodu klienta z jednoho penzijního fondu ke druhému, atd.).

Od určité částky je pak podpora penzijního připojištění již ve formě daňových odpočtů, které jsou mnohem praktičtější a hlavně levnější formou podpory jak pro penzijní fondy, tak pro státní orgány.

Pro zjednodušení celé administrativy ohledně příspěvků na penzijní připojištění a snížení nákladů s tím spojených by bylo proto ideální podporovat penzijní připojištění jen ve formě daňových odpočtů. To samé by bylo možné aplikovat u podpory stavebního spoření.

Daňové přiznání v Kanadě, USA dovede z důvodu uplatnění daňového odpočtu pro penzijní připojištění vyplnit naprostá většina dospělého obyvatelstva, tak proč by to nebylo možné i v České republice ?

Reakce MF ČR:

Státní příspěvek je důležitým faktorem v systému penzijního připojištění. V současné době není uvažováno o jeho odstranění, a to z následujících důvodů:

1. Cílem státní příspěvku je motivovat účastníky k založení smlouvy o penzijním připojištění a setrvání při ní. Stát tímto způsobem občany vede k odpovědnosti za kvalitu vlastní životní úrovně ve vyšším věku.
2. Přímá podpora, ve formě státního příspěvku, je pro nízkopříjmovou část obyvatelstva relativně jistou, dosažitelnou a zejména snadno pochopitelnou výhodou. Při zrušení státního příspěvku by bylo nutné pro tuto cílovou skupinu najít náhradu tak, aby i tato skupina byla vedena k aktivnímu zajištění zabezpečení na důchod.
3. Nezanedbatelný je problém retroaktivity, kde zákon nepřipouští možnost snížení nebo odstranění státního příspěvku. Smluvní podmínky mezi účastníkem a dnešními penzijními fondy tak nesmí být měněny v neprospěch účastníka.

Výhodou přímé podpory v podobě státního příspěvku je skutečnost, že tuto výhodu čerpají všichni žadatelé bez ohledu na výši jejich příjmu. Nezdanitelná část základu daně z titulu zaplacených příspěvků na penzijní připojištění se státním příspěvkem poskytuje daňovou výhodu pouze poplatníkům, kteří mají dostatečně vysoký základ daně. Z tohoto důvodu lze považovat za prioritní státní příspěvek, přičemž jakékoliv rušení daňové podpory by narazilo rovněž na jinak nepřijatelnou retroaktivitu. Zachování státního příspěvku na druhé straně nezakládá potřebu dalšího posilování daňové podpory.

Námět 8

Jak jsem z připravovaného reformního návrhu vyrozuměl, že výsluhové nároky příslušníků bezpečnostních sborů uvedené v § 4 odst. 1 písm. o) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, již nebudou osvobozeny od daně(í), zajímalo by mě, jakým způsobem budou do budoucna tyto nároky zdaněny, tzn., jestli se počítá se srážkovou daní, např. 15%, nebo jestli budou výsluhové nároky započítávány do příjmu, např. bývalý policista má "výsluhovné" cca 6.000,- Kč a v současném zaměstnání vydělá 15.000,- Kč hrubého, tak jestli se tyto dvě částky nebudou pro určení základu daně z příjmu sčítat. Můj dotaz se vztahuje rovněž k odchodnému, které je rovněž výsluhovým nárokem.

Reakce MF ČR:

V případě zrušení výše uvedeného daňového osvobození by se předmětné plnění posuzovalo jako zdanitelný příjem ze závislé činnosti (současný § 6 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů), který plyne v souvislosti s dřívějším výkonem závislé činnosti nebo funkce, tzn. že tento příjem bude zdaněn jako mzda (tj. zálohovou daní plátcem tohoto příjmu a nikoliv srážkovou daní, u které se v rámci příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků nového zákona předpokládá její zrušení). Bude-li mít poplatník souběžně ještě příjem ze závislé činnosti též od jiného zaměstnavatele, zdaní se tyto příjmy v průběhu roku odděleně (zálohovou daní předpokládanou lineární sazbou). Po uplynutí zdaňovacího období bude na zvážení poplatníka, zda využije svého práva a požádá o roční zúčtování záloh u zaměstnavatele či nikoliv, které se bude provádět nově z úhrnu příjmů plynoucích od všech (tedy i souběžných) zaměstnavatelů, ovšem jen za podmínky, že nebude mít povinnost podat přiznání k dani z jiného důvodu.

 

---

 

Doplňující informace

• Zhodnocení příspěvků z veřejné diskuse k výchozím tezím k reformě zdaňování příjmů (12. prosince 2008)