Novinky

Rada ECOFIN

oddělení 5301 - Koordinace agendy EU
oddělení 5301 - Koordinace agendy EU

Vydáno

  • ECOFIN
  • Euroskupina
  • Evropský semestr
  • Lisabonská strategie
  • Pakt stability a růstu
  • Přijetí eura
  • Rada EU
  • Strategie Evropa 2020
  • Zahraniční sektor
  • Běžný
  • Neformální
  • Mimořádný Ecofin

Rada ECOFIN (Rada ministrů hospodářství a financí)

Rada pro hospodářské a finanční věci (The Economic and Financial Affairs Council – ECOFIN ) je jednou z deseti formací Rady Evropské unie . Účastní se jí ministři financí a hospodářství členských států EU, Evropská komise, Evropská centrální banka a dle potřeby Evropská investiční banka. Ve druhé polovině roku zasedá dvakrát rozpočtový ECOFIN, aby projednal rozpočet Evropské unie na následující rok - účastní se ministři či zástupci ministrů odpovědných za rozpočet. Dvakrát ročně se ministři financí a hospodářství setkávají neformálně v předsedající zemi. Neformálního zasedání se vedle ministrů a dalších řádných členů účastní i guvernéři centrálních bank členských zemí Evropské unie.

Rada ECOFIN zasedá zpravidla jednou měsíčně v Bruselu, popřípadě v Lucemburku. Den před zasedáním Rady ECOFIN se schází tzv. euroskupina  (Eurogroup) – skupina ministrů hospodářství a financí států, jejichž měnou je euro.

Rozhodování v Radě ECOFIN probíhá zpravidla kvalifikovanou většinou, v případě daňových otázek rozhoduje Rada ECOFIN jednomyslně. V určitých případech, kdy se problematika týká členských států, jejichž měnou je euro, hlasují pouze státy, jejichž měnou je euro.

Přípravnými orgány Rady ECOFIN jsou zejména Hospodářský a finanční výbor  a Výbor pro hospodářskou politiku (EPC) .

Klíčová témata

Rada ECOFIN se zabývá zejména následující problematikou:

Koordinace hospodářských a fiskálních politik zemí EU a dohled nad těmito politikami

Koordinace hospodářských politik zemí EU a dohled nad rozpočtovými politikami představují jeden z nejdůležitějších úkolů Rady ECOFIN. Koordinace a dohled jsou prováděny pomocí několika nástrojů:

Strukturální politiky

Hlavní směry hospodářských politik : Hlavní směry hospodářských politik (Broad Economic Policy Guidelines - BEPGs) vymezují priority v oblasti hospodářské politiky členských zemí a EU jako celku, a to ve střednědobém horizontu (tří až pěti let). Jsou zde též uvedena doporučená rámcová opatření pro dosažení těchto priorit. Stávající Hlavní směry hospodářských politik  byly schváleny v roce 2010 s platností do roku 2014.

Strategie Evropa 2020 : představuje obecnou strategii hospodářského růstu EU v dlouhodobém horizontu - do roku 2020. V rámci této strategie si EU stanovila pět ambiciózních cílů, které se týkají zaměstnanosti, inovací, vzdělávání, sociálního začleňování a změny klimatu a energetiky. Tyto cíle byly schváleny Evropskou radou v březnu a červnu 2010. Hlavními nástroji k dosažení těchto cílů jsou tzv. Národní programy reforem.

Cíle strategie Evropa 2020 na úrovni EU:

  1. Zvýšení míry zaměstnanosti populace ve věku 20-64 let minimálně na 75 %.
  2. Navýšení investic do výzkumu a vývoje na úroveň 3 % HDP.
  3. Snížení energetické náročnosti ekonomiky nejméně o 20 %, zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů na energetickém mixu o 20 % a redukce emisí skleníkových plynů o 20 %, s možným navýšením redukčního cíle na 30 % (za podmínky, že se ostatní ekonomicky rozvinuté státy zavážou ke srovnatelným redukčním závazkům a vyspělejší rozvojové země se adekvátně zapojí do tohoto úsilí).
  4. Zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí ve věku 30 - 34 let ze současných 31 % nejméně na 40 % a snížení počtu žáků předčasně opouštějících vzdělávací systém ze současných 15 % na úroveň pod 10 %.
  5. Snížení počtu obyvatel ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením nejméně o 20 milionů.

Strategie Evropa 2020 nahrazuje tzv. Lisabonskou strategii , která uplynula rokem 2010. Archív dokumentů (mj. Národní programy reforem ČR) vydaných během platnosti Lisabonské strategie je k nalezení zde (Archiv).

Evropský semestr  je harmonogram koordinace hospodářských politik členských států EU, který v sobě integruje shora zmíněné oblasti - koordinaci hospodářských politik, rozpočtový dohled i dohled nad makroekonomickými nerovnováhami.

Právě integrace jednotlivých oblastí koordinace hospodářských politik do jednotného časového rámce představuje hlavní přidanou hodnotu evropského semestru. Druhým podstatným důsledkem evropského semestru je změna načasování, která evropským institucím umožňuje posoudit případná rizika plánovaných hospodářských politik a formulovat k nim svá doporučení ještě před předložením klíčových návrhů vnitrostátním parlamentům. Evropský semestr má konečně vnést do národních politik širší celoevropský zájem, a to zejména s ohledem na udržitelnost veřejných financí, zamezení tvorby makroekonomických nerovnováh a finanční nestability.

Harmonogram evropského semestru začíná v lednu diskusí o Roční analýze růstu , ve které Evropská komise nastiňuje hlavní výzvy pro nadcházející období a formuluje strategická doporučení pro hospodářské politiky. V březnu se předpokládá dosažení dohody vlád členských zemí EU o společných prioritách pro hospodářské politiky. V návaznosti na uvedenou dohodu členské státy v dubnu aktualizují své střednědobé plány a předloží NPR a konvergenční programy/programy stability. Následně – na přelomu května a června - Evropská komise zveřejní návrhy doporučení Rady k NPR a návrhy stanovisek Rady ke konvergenčním programům/programům stability. Rada Evropské unie do začátku července projedná a přijme doporučení a stanoviska pro jednotlivé země.

Doporučení a stanoviska jsou právně nezávazná, ale jsou závazná politicky a členské státy by měly k nim měly při tvorbě hospodářské politiky přihlédnout.

Součástí evropského semestru je i projednání doporučení Evropské komise pro eurozónu a od roku 2012 i doporučení zemím, u nichž probíhá postup při nadměrné nerovnováze (viz níže).

Evropský semestr proběhl poprvé v roce 2011.

Více informací o evropském semestru: Grafické znázornění průběhu evropského semestru (anglicky, ke stažení ve formátu Pdf)

Rozpočtový dohled

Pakt o stabilitě a růstu:

Pakt o stabilitě a růstu  (dále jen Pakt) byl uzavřen v r. 1997 a jeho základním cílem je zajištění zdravých veřejných financí členských států, jakožto prostředku „posilujícího podmínky pro cenovou stabilitu a silný a udržitelný (hospodářský) růst“. Podle Paktu mají členské státy povinnost usilovat ve střednědobém horizontu o vyrovnané veřejné rozpočty, přičemž se v každém případě mají vyvarovat nadměrného porušení referenční hodnoty pro schodek (3 % HDP) a pro dluh (60 % HDP). Dosahování vyrovnaných veřejných financí a prevence vzniku nadměrného schodku je upraveno tzv. preventivní částí Paktu, v jejímž rámci předkládají členské státy z eurozóny každoročně Programy stability, v případě zemí mimo eurozónu jde o Konvergenční programy. Konvergenční programy/programy stability jsou střednědobé plány rozpočtového hospodaření, které povedou k dlouhodobě udržitelným veřejným financím. Jsou současně podkladem pro dohled EU nad rozpočtovým vývojem členských států. Od roku 2011 jsou tyto programy předkládány vždy v dubnu daného roku.

Naproti tomu cílem nápravné části Paktu je zajistit odstranění nadměrného schodku při porušení kritéria schodku nebo dluhu pokud již tato situace nastala. Mechanismus nápravy se nazývá postup při nadměrném schodku . Pokud dotčený členský stát neplní své závazky v rámci postupu při nadměrném schodku, může to vést u zemí eurozóny až k uvalení finančních sankcí, u zemí čerpajících prostředky z Fondu soudržnosti pak k podmínečnému pozastavení nebo nevratné zrušení těchto závazků.

V souvislosti s dluhovou krizí některých zemích EU byla na podzim 2011 provedena reforma správy hospodářských záležitostí EU, a to na základě šesti spolu souvisejících legislativních aktů (tzv. six-pack). Tato reforma posílila jak preventivní tak nápravnou část Paktu. Pro země eurozóny byly zavedeny nové sankce, jejich užití bylo usnadněno a je nově možné již v preventivní části dohledu. Došlo též i k dalším úpravám, které mají zvýšit efektivnost Paktu. Těmi nejpodstatnějšími je zavedení požadavku na obezřetný růst výdajů vlády, který má být obecně nižší než je tempo růstu ekonomiky. Dále bylo stanoveno minimální tempo snižování dluhu přesahujícího 60 % HDP, při jehož nedodržení bude vůči členskému státu zahájen nápravný postup.

Na podzim 2011 navrhla Komise dva právní akty (nařízení), tentokrát výhradně pro země eurozóny. Nařízení mají zavést důslednější rozpočtový dohled nad zeměmi eurozóny a umožnit prohloubený dohled nad těmi, které potřebují mezinárodní finanční pomoc. Oba legislativní návrhy by měly být schváleny do konce roku 2012. Opatření vychází z dohody zemí eurozóny dále pokročit v integraci hospodářských a fiskálních politik beze změny primárního práva EU. Cílem je v budoucnu minimalizovat opakování státní dluhové krize, která eurozónu v současnosti provází.

Fiskální rámce : V souvislosti s posílením Paktu o stabilitě a růstu na podzim 2011 byly také stanoveny minimální požadavky na rozpočtové rámce členských států, které stanovují základní nároky na vnitrostátní pravidla pro plánování, provádění a sledování rozpočtové politiky v členských státech EU. Podstatou fiskálních rámců jsou numerická pravidla pro fiskální politiku (výše deficitu, zadlužení, apod.), ucelené a konzistentní pokrytí veřejných financí těmito pravidly a víceleté fiskální plánování.

Dohled nad makroekonomickými nerovnováhami

Dohled nad makroekonomickými nerovnováhami  a postup směřující k jejich nápravě byl zaveden na podzim 2011. Cílem dohledu je kombinací kvalitativního a kvantitativního hodnocení identifikovat členské státy, které mohou být postiženy makroekonomickou nerovnováhou nebo rizikem jejího vzniku. Základem hodnocení je tzv. srovnávací přehled, který tvoří sada 10 ukazatelů sledujících vnitřní a vnější makroekonomické prostředí. Těmito ukazateli jsou běžný účet platební bilance, čistá mezinárodní investiční pozice, podíl na exportních trzích, nominální jednotkové náklady práce, reálný efektivní směnný kurz, dluh soukromého sektoru, úvěrové toky v soukromém sektoru, ceny bydlení založené na deflátoru spotřeby, veřejný dluh a míra nezaměstnanosti. Srovnávací přehled vždy doplňuje hospodářské a finanční hodnocení Evropské komise zasazující vývoj ukazatelů srovnávacího přehledu do souvislostí.

Potvrdí-li se výskyt či riziko vzniku nadměrné nerovnováhy, navrhne Komise Radě zahájit postup při nadměrné nerovnováze. Cílem postupu je, podobně jako v případě postupu při nadměrném schodku, přimět daný členský stát k přijetí nápravných opatření (s ohledem na povahu makroekonomických nerovnováh je však náprava posuzována primárně přijetím těchto opatření, spíše než změnami příslušných ukazatelů srovnávacího přehledu). Přijetí nápravných opatření může být na zemích eurozóny vynuceno v krajním případě i finančními sankcemi.

Poskytování mezinárodní finanční pomoci garantované rozpočtem EU a dohled nad plněním jejích podmínek

Rada EU je Smlouvou o fungování EU (SFEU) oprávněna, aby přijala výpůjční programy, jejichž cílem je mobilizovat finanční zdroje k překlenutí potíží platební bilance a rozpočtu členů EU a třetích zemí. Evropská komise, jednající jménem EU, v současné době spravuje tři takové programy , které financuje emisí dluhových nástrojů na kapitálových trzích.

Evropský mechanismus finanční stabilizace (European Financial Stabilisation Mechanism - EFSM) slouží k podpoře členských států EU, a to až do výše 60 mld. EUR. V současnosti je v jeho rámci aktivní program Irska ve výši 22,5 mld. EUR a program Portugalska ve výši 26 mld. EUR. Mechanismus má právní základ v čl. 122 SFEU a v nařízení Rady č. 407/2010.

Nástroj pro podporu platební bilance je určen pro členské státy EU, které dosud nepřijaly euro. V jeho rámci může být zapůjčeno až 50 mld. EUR. Od ustavení nástroje (2002) do března 2012 bylo alokováno celkem 13,4 mld. EUR pro Maďarsko, Rumunsko a Lotyšsko. Nástroj je právně ukotven v čl. 143 SFEU a v nařízení Rady č. 332/2002.

Makrofinanční pomoc (Macro-financial assistance - MFA) je určena na podporu třetích zemím mimo EU, které mají krátkodobé potíže s platební bilancí. Od roku 1990 do března 2012 byly v rámci MFA přislíbeny prostředky ve formě grantů a půjček ve výši cca 7,5 mld. EUR a vyplaceno cca 5,4 mld. EUR. Pomoc se právně opírá o čl. 209, resp. 212 SFEU.

Za poskytnuté půjčky se ručí prostředky rozpočtu EU. Vedle nástrojů založených na garanci rozpočtu EU existují též další nástroje s obdobným účelem, které jsou ovšem založeny mezivládními dohodami zemí eurozóny a stojí tedy mimo právo EU. Jde o Zápůjční nástroj pro Řecko , Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus stability .

Plnění podmínek pro přijetí společné měny euro

Euroje společnou měnou Evropské unie od 1. ledna 2002 v hotovostním oběhu. Eurozóna má v současnosti 17 členů, další země se na přijetí eura chystají. Litva, Lotyšsko a Dánsko jsou členy kursového mechanismu ERM II. Mechanismus má stabilizovat měny zúčastněných zemí vůči euru a hladké setrvání v mechanismu je nutnou podmínkou pro přijetí eura

Více informací : Přistoupení ČR k eurozóně

Finanční trhy a pohyb kapitálu

Volný pohyb kapitálu a plateb je jednou ze čtyř svobod jednotného trhu EU, umožňuje lepší alokaci zdrojů, usnadňuje obchod mezi státy a zvyšuje mobilitu pracovníků. Integrované finanční a kapitálové trhy poskytující příležitosti pro investování a získání finančních prostředků mají pro fungování moderních ekonomik zásadní význam. V oblasti finančních trhů a služeb  se Rada ECOFIN zabývá mj. zásadami obezřetného hospodaření bank a úvěrových institucí, makro- a mikroobezřetnostním dohledovým rámcem, rámcem pro řešení přeshraničních krizí a zmírňováním procyklických vlivů účetních operací, zlepšováním a konsolidací účetních standardů, bojem proti praní špinavých peněz, parametry plateb při přeshraničních obchodních transakcích, zásadami činnosti pojišťoven či legislativními předpisy relevantními pro finanční trhy a pohyb kapitálu.

Zdanění

V daňové oblasti  se dle čl. 113 Smlouvy o fungování EU Rada ECOFIN zabývá harmonizací právních předpisů týkajících se daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní – v rozsahu, v jakém je tato harmonizace nezbytná po vytvoření a fungování vnitřního trhu a zabránění narušení hospodářské soutěže. Rada se rovněž věnuje problematice dobré daňové správy, boje proti daňovým podvodům a spolupráce v oblasti daní.

Hospodářské vztahy s třetími zeměmi

Hospodářské vztahy se třetími zeměmi zahrnují zejména koordinaci postoje členských zemí v rámci uskupení G20 či rámci mezinárodních finančních organizací (Mezinárodní měnový fond ) a rozvojovou pomoc poskytovanou vybraným zemím.

Nejčtenější