Novinky

Zamyšlení Aleše Michla nad rodinnou politikou vlády

Aleš Michl
Aleš Michl Poradce ministra finací

Vydáno

  • Lidé MF
  • Veřejné finance
  • Mladá fronta Dnes
  • Sociální dávky

Zdroj: Mladá fronta DNES | 8.3.2016 | Rubrika: Názory | Strana: 10 | Autor: Aleš Michl

Vlády rády zvyšují dávky i daňové slevy na děti, aby byly populární. Ano, potřebujeme zajistit rodiny. Ale lepší by bylo pracovat na tom, aby se lidem zvýšily mzdy.

Jedno dítě a máte ročně slevu na dani 13 404 korun. Na druhé už ne 15 804, ale nově 17 004 koruny. Na třetí se pak zvýšila ze 17 004 na 20 604 korun. A jede se dál. V připomínkovém řízení už leží novela s účinností od 2017, podle které sleva na druhé dítě ročně naroste na 19 404 a na třetí na 24 204. Rodinná politika je věčné téma. Zvlášť když se pomalu, ale jistě blíží volby.
Už od druhé světové války všemi dávkami, slevami a později bonusy na děti hýbala většina československých i českých vlád. Ať tu byl komunismus, nebo demokracie. Velké změny v přidělování dávek přišly v letech 1968, 1972, 1979, 1982, 1986, po roce 1989 a objevují se dodnes.

Zvyšovaly se dávky – tedy hotovost přeposílaná přímo ze státního do rodiny každý měsíc. Zvyšovaly se slevy z daní ve stylu, když máte dítě, na výplatní pásce vám zbude víc. Komunistický funkcionář Lubomír Štrougal s velkou pompou podepsal v roce 1979 zákon o zvýšení přídavku na každé dítě o 290 korun měsíčně.

V roce 1982 o dalších 330 korun měsíčně. Tehdy se zvyšovalo o stokoruny, dnes musíte o tisícikoruny.

Už od počátku dávek a slev na děti se však řeší i otázka jejich spravedlnosti a problém orientace v nich. To samozřejmě neplatí pro ty, kteří si na jejich využívání postavili byznys.

Dřívější komunisticky ministr financí Bohumil Sucharda se již 27. června 1969 v Poslanecké sněmovně pozastavoval nad smyslem celého systému podpory dětí: „Současná úprava zdaňování mezd a platů podle zákona č. 76/52 Sb. je už sama, jak vyplývá z data, výsledkem předcházejícího vývoje, v němž se její konstrukce přizpůsobovala měnícím se podmínkám v průběhu výstavby socialistické ekonomiky, které ovlivňovaly i funkci daně ze mzdy, čímž lze vysvětlit značnou komplikovanost této daně a oprávněné připomínky, které na toto téma dostáváme, včetně značného administrativního zatížení.“ A tohle platí dodnes, jen socialistické vyměňte za demokratické.

Příliš mnoho dávek

Máme uzákoněný přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení, porodné. Plus slevy z daní, které se teď zvýšily. Navíc pokud se po odečtení slevy z vaší daňové povinnosti dostanete do minusu, respektive nárok na daňové zvýhodnění je vyšší než původně vypočtená daň, tak se ten rozdíl jmenuje daňový bonus.

A pak nejenže státu nezaplatíte žádné daně, ale ještě od něj získáte peníze. Co víc, je tady ještě pomoc v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení nebo mimořádná okamžitá pomoc... V nedávné Výměně manželek se třeba objevila rodina z Horních Ředic u Pardubic. Celkem mají sedm dětí ve věku od dvou do šestnácti let. Matka je na rodičovské dovolené, otec nezaměstnaný. Jejich měsíční příjem tvořený všemi dávkami se šplhá mezi 30 a 40 tisíc korun. Tvrdili, že za osm tisíc se jim jít pracovat nevyplatí. Je to O. K., nebo k. o.?

Anebo jiný příklad – aby člověk mohl čerpat daňový bonus, musí dosáhnout ročních příjmů alespoň ve výši šestinásobku minimální mzdy, to je 59 400 korun. Od poplatníka se tedy vyžaduje určitá snaha, aktivita, jednoduše řečeno, aby alespoň trochu pracoval. Jenže, co by Čech nepřelstil. V daňových přiznáních se začal hodně vykazovat fiktivní příjem z nájmu, který reálně neexistuje. Do daňového přiznání si ho zkrátka vymyslíte a nasajete daňový bonus. Ministerstvo financí se tím už zabývá a změní to.
Základní otázka však zní, čeho vlastně tou naší rodinnou/sociální politikou chceme dosáhnout. Vyhrát volby? Dát více peněz rodinám? Dosáhnout větší porodnosti? Zajistit sociální smír? Položil si vůbec někdo tuhle otázku?

Když jsem nedávno vyhrabal vysokoškolská skripta sociální politiky, objevil jsem v nich tyto dvě definice: „Rodinná politika by měla manželským dvojicím poskytnout prostředky a podmínky k vytvoření rodiny s takovým počtem dětí, kolik si rodina přeje mít“ a „Je to soubor opatření, kterými nositelé této politiky sledují cíl chránit a podporovat rodinu jako instituci, která plní pro společnost nepostradatelné funkce“.

Vyšší platy vs. vyšší dávky

Přeberu-li si ty definice – peníze potřebujeme, abychom uživili děti, aby rodina přežila a pak mohla tvořit ty „nepostradatelné funkce“.

Dítě v Evropě podle statistik spolkne 20–30 % příjmu rodiny. Tím balíčkem podpor se stát snaží rodinám zvýšit množství peněz, které mají k dispozici.

Existuje ale i jiná cesta. Jednodušší řešení, než si připouštíme: pracovat na tom, aby rostly příjmy lidí, tedy platy.

Hlavu a patu má přece tvrzení, když porostou platy, budeme mít více peněz, a ne když porostou slevy a dávky, budeme mít více peněz. Když se zvýší slevy a dávky, tak to může vypadat super, ale představuje to permanentní zásek do státního rozpočtu.

Čachrovat s těmi slevami, bonusy, dávkami je tedy ryzí politika, správná věc je zaměřit se na to, aby naše ekonomika rostla a ruku v ruce s ní i platy lidí.

Nejčtenější