Ceny léků ze zkumavek a křivulí
Připadlo by vám podivné, aby cenu pohřebních služeb určovaly samy správy hřbitovů a krematoria?
Nebo cenu vody vodárny a ceny cigaret trafiky? To by to dopadlo! Ze hřbitovů by se brzy staly výnosné developerské projekty, voda by byla dražší než víno. Proto stát některé ceny musí regulovat. S cenami léků je to podobné.
Do roku 2007 byla regulace cen léků v rukách ministerstva financí. Určit cenu není žádná legrace. Žádá si to rozebrat detailně skutečnu nákladovou cenu, aby nás výrobce neoblafnul, započítat cla, další dovozní přirážky a náklady, vše korigovat limitem nákladů v tuzemsku, přidat k tomu velmi důležité kritérium vývoje kurzu koruny, inflaci země výrobce, naši i tu evropskou, kupní sílu obyvatel a spoustu dalšího.
Zcela transparentní a přehledně stanovenou maximální cenu konkrétního léku se každý mohl dovědět vždy pravidelně 1. července v cenovém věstníku ministerstva. V Česku se do té doby dařilo držet o čtyřicet až šedesát procent levnější léky, než byly průměrné evropské ceny. Vše bylo jasné, srozumitelné, prokazatelné, obhajitelné. Proti rozhodnutí bylo možné se odvolat, chybu v ceně napravit. Na základě těchto cen pak ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny rozhodovaly o úhradách nemocným lidem a zdravotnickým zařízením podle toho, jak byli lidé nemocní, jak lékaři léčili. Tedy podle toho, čemu rozumějí oni a kolik na to mají peněz.
V roce 2007 se však stalo něco neobvyklého. Tehdejší ministr financí Kalousek a ministr zdravotnictví Julínek se dohodli a nechali ve vládě převést kompetence cenové regulace léků na ministerstvo zdravotnictví a jemu podřízený Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Kozel se stal zahradníkem.
Agendu dostal na starost první náměstek Šnajdr, do té doby dlouhodobý vrcholový pracovník zastoupení nadnárodní farmaceutické firmy Pfizer. A začaly se dít věci. Z jasných a exaktních ekonomických pravidel se stala složitá a nepropracovaná metoda porovnání s referenčními státy, jejichž počet se postupně redukoval na pouhé tři, přibyly další nestandardní regulační prvky, regulace se začala změkčovat a ceny léků zvyšovat, bylo méně léků s regulovanou cenou, pacienti si sahali hlouběji do kapes.
Samozřejmě, toho všeho by si určitě někdo všiml. A tak se vše dovedně maskovalo tím, že nebylo možné každoročně provést revizi cen léků – ta se nakonec prodloužila až na tři roky. Možnost revizí cen se postupně zkomplikovala natolik, že jen současné odhady takto nenávratně ztracených peněz se pohybují od dvou do deseti miliard korun.
Nejde jen o nemocné lidi a stoupající deficit financí ve zdravotnictví. Záměrná a systematická liknavost ministerstva i to, že přestaly existovat pravidelné revize cen léků, to vše přinášelo farmaceutickým firmám kursové zisky v situaci, kdy koruna po většinu oné doby zpevňovala. Liknavost a velmi sporadickou kontrolu cen léků ze strany Státního ústavu kontroly léčiv kritizoval opakovaně i kontrolní výbor Sněmovny. Takticky přitom pominul, že SÚKL není ústavem ekonomickým, nikdy se nezabýval cenovou regulací, nemá s tím žádné opravdické zkušenosti. Je to zařízení, které se v laboratořích zabývá, zda léky nejsou škodlivé pro zdraví lidí, nakolik jsou účinné, nebo jestli nejsou zdravotnické pomůcky pro člověka nebezpečné. Omlouvám se za příklad, ale je to, jako bychom hrobníkovi svěřili cenotvorbu pohřebních služeb.
Z takovéhoto chaosu profitovalo nejen ministerstvo zdravotnictví, které si lépe mohlo uzpůsobovat různé úhradové vyhlášky s odvoláním na stoupající ceny léků, ale velmi dobrý byznys a přivýdělek to byl i pro SÚKL. Třeba registrace léku stála bratru 350 tisíc, pouhá změna registrace 100 tisíc, její prodloužení 200 tisíc, samotné podání žádosti 20 tisíc. Zpětně to vedlo k jedinému: výrobce si tyto ceny zakalkuloval do ceny léků, kterou jsme zaplatili my všichni, co jsme občas nemocní.
Jak toho ven? Jednoduše, jak již v bibli se praví: Co je císařovo, císaři, co je Božího, bohu. Ať o křivule, zkumavky, chromatografy nebo lámací stroje na berle se starají ti, co jsou k tomu určeni a co tomu rozumějí. A ne ti, co z cen léků tyjí.
Ministerstvo zdravotnictví si nemůže dělat ceny léků podle sebe, ale podle nestranného pohledu, podle pravdy. Jinak se naše zdravotnictví ze začarovaného kruhu deficitu nedostane. Zdravotnický úředník nám bude pořád jen zastírat zrak nesmyslnými a uzpůsobenými čísly. Cenotvorbou ať se zabývají ti, co to dělají po staletí a umějí to, mají své tabulky, kalkulačky, statistiky a počítačové sestavy, nemají žádný důvod s cenami čarovat.
Prvním nejúčinnějším a nejrychlejším krokem je plné navrácení cenové kontroly léků a zdravotnických potřeb pod ministerstvo financí. Už nyní víme o spoustě slabých míst a únikových kanálů cen a přirážek od výrobců, distributorů a prodejců až po Státní ústav pro kontrolu léčiv a ministerstvo zdravotnictví. Na rozdíl od zdravotníků pracujeme s penězi každý den.
Ministerstvo zdravotnictví si pak určí regulaci úhrad podle exaktní ceny, podle peněz, které má k dispozici, a podle potřeby pro nemocné a zdravotnická zařízení. Správnou cestou by byl celkový převod cenové regulace léků na ministerstvo financí, jak požaduje odborná veřejnost. To je však po letech budování zdravotnické džungle běh na dlouho trať. Ale udělat bychom to měli.
Je na čase vracet do naší země normální, jasné a srozumitelné poměry. Každý ať se věnuje tomu, čemu rozumí, za co je zodpovědný a neplete se do cizího řemesla.