Novinky

Rozhovor s ministrem financí Miroslavem Kalouskem v Právu dne 9.7.2013

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Ministerstvo financí
  • Ministr financí
  • Miroslav Kalousek
  • Rozhovor
  • Právo

Rozhovor s Miroslavem Kalouskem, ministrem financí.
Právo | 9.7.2013 | Rubrika: Zpravodajství | Strana: 4 | Autor: Jakub Svoboda

* Už je znám váš nástupce ve vládě a vy v ní končíte. Myslíte si, že se jednou do funkce ministra financí vrátíte?

Nikdy neříkej nikdy, ale teď se tím opravdu nezabývám.


* V čele ministerstva financí jste nyní působil tři roky. S jakými pocity se loučíte? Na co jste nejvíc hrdý a co se vám naopak nepovedlo?


Po Fischerově vládě jsme převzali rozpočet s deficitem 5,8 procenta HDP. Přes velmi nepříznivou ekonomickou situaci jsme dokázali veřejné rozpočty snížit a konsolidovat bezpečně pod třemi procenty. Pozice České republiky na finančních trzích je díky tomu jednoznačně nejlepší ze všech zemí v našem regionu. Mohu s hrdostí říct, že odevzdávám veřejné rozpočty a důvěryhodnost ČR na mezinárodních finančních trzích v neskonale lepším stavu, než jsme je po Fischerově vládě přebírali. Co se týká pocitů, nejsou nijak zvlášť emotivní. Ministr je politik a každý politik musí počítat s tím, že si druhý den zabalí, protože to není práce navždy. A jelikož s tím počítáte, tak vás to ani nepřekvapí, když to jednou přijde. Samozřejmě budu vždycky rád vzpomínat na obdivuhodný tým odborníků, který jsem měl na ministerstvu financí čest řídit.


* Hovoříte o snižování rozpočtových schodků, vaši kritici ale namítají, že to významně přispělo k tomu, že se naše ekonomika nachází v nejdelší recesi v novodobé historii ČR.


To je samozřejmě legitimní kritika. Já ale patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že domácí produkt si nelze koupit na dluh. Tedy možná i lze, ale cena za následný krátkodobý efekt je pak obrovská, jak je teď možné vidět v některých státech eurozóny. Jsem přesvědčen, že budoucí prosperita se dá stavět jenom na zdravých základech, nikoliv na shnilých nohách. A těch zdravých základů jsme dosáhli. Nejobjektivnějším hodnotitelem jsou investoři na kapitálových trzích, kteří na nich bez jakékoliv ideologie investují své peníze. A kteří jednotlivým státům také dávají různě velkou rizikovou přirážku k jejich dluhopisům, podle toho, jak moc věří v jejich budoucí prosperitu a schopnost dostát svým závazkům. A máme-li tyto rizikové přirážky daleko nižší, než třeba Slovensko nebo Polsko, které jsou nám dávány vámi zmiňovanými kritiky za příklad, já říkám, dobrá: ideologická kritika je věc jedna a objektivní ochota riskovat vlastní peníze věc druhá. Co váží víc?


* Udělal byste s odstupem času a s ohledem na současný vývoj ekonomiky něco jinak v daňové politice?

Jistě ano. Nedělal bych sice nic z hlediska trendů, samozřejmě ale řadu parametrů bych nastavil jinak. Nemá však teď cenu rozebírat jak. Daně, to je vrcholné politikum. Nejdřív musí být uzavřena koaliční dohoda, pak se ještě dělají nějaké ústupky ve Sněmovně. Výsledkem je vždy určitý kompromis. Nicméně za nastoleným trendem, zahrnujícím i některá nezbytná, byť nepopulární opatření, si pevně stojím.


* Předpokládám, že státní rozpočet na příští rok se již na ministerstvu připravuje. Předkládat ho bude Sněmovně ale až další, zřejmě Rusnokova vláda. Může něco zvrátit vaši neochotu její návrh rozpočtu podpořit?


I kdyby byl návrh rozpočtu úplně stejný, jak bych ho napsal já, nelze ho schválit. Každá Poslanecká sněmovna si sice rozpočet povýší na zákon. V zásadě je to ale exekutivní norma, kdy Sněmovna svěřuje vládě peníze a současně obrovské pravomoci, že s těmito penězi může dle své vlastní vůle poté nakládat. Nejtypičtějším příkladem je vládní rozpočtová rezerva, to jsou téměř čtyři miliardy korun – vládě pak nikdo nemůže mluvit do toho, jak má s těmi penězi nakládat. Vezměme to takto, vy byste svěřil své peníze někomu, komu nevěříte? Myslím, že takový člověk na světě není. Své peníze svěřujeme jen tomu, ke komu máme důvěru. Pokud by se Sněmovna chovala jinak, tak by se nechovala jako řádný hospodář.


* Budou příští vlády podle vás ve snižování deficitů veřejných financí pokračovat?


Myslím, že nebudou moci v tom snažení pokračovat ani jej jakkoli měnit. Rozpočet na rok 2013 je schválen, a aby mohl být nějakým výrazným způsobem změněn, musí vláda požádat o souhlas Poslaneckou sněmovnu. Rovněž rozpočet na rok 2014 musí schválit Sněmovna.


* Rusnokova vláda zřejmě bude chtít zvýšit minimální mzdu i platby zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce. Jak se k tomu stavíte, co to znamená pro rozpočet?


Obě dvě věci naše vláda zamítla, Rusnokova vláda je může schválit. V případě minimální mzdy se to bude týkat především privátních subjektů a dopad do rozpočtových kapitol bude minimální. U plateb za státní pojištěnce je to už problém. Tam si to vláda svým nařízením schválit může, ale otázka je, kde na to sežene peníze. Tam už potřebuje spolupráci s Poslaneckou sněmovnou.


* I lidé, kteří v zásadě uznávají potřebu některých reforem, vám vyčítají, že byly příliš tvrdé. Opravdu ty škrty s velkým zásahem do života lidí, například snížení valorizace penzí, musely přijít?


Ptáte se, proč tak tvrdé. Odpovídám jednoduchým slovem: proč tak měkké? Skutečně se mi nezdá příliš tvrdé stáhnout během tří let deficit teprve pod tři procenta. A bez těch kroků to nešlo. Bohužel jsme byli v situaci, která při pokračování trendu hrozila dramatickými důsledky nejen pro makroekonomickou stabilitu v zemi, ale pro vlastní suverenitu státu. Stát, který ztratí důvěryhodnost na finančních trzích, se stává rukojmím finančních skupin nebo mezinárodních institucí a v případě zahraniční pomoci tak zcela jistě přichází o svoji suverenitu. Naše úsporná opatření byla minimálními kroky. Říkám zcela otevřeně, že kdyby byly po mém, byly by rychlejší a tvrdší. Samozřejmě se o tom může vést legitimní diskuse, ale pokud někdo říká, proč tak tvrdé, já říkám, proč tak měkké. Nakonec to byl nějaký kompromis uzavřený v koalici, za kterým jsem si stál.


* Teprve před nedávnem jste přišel s tím, že vláda se musí začít soustředit také na prorůstová opatření. Nevyčítáte si vzhledem k současné kondici ekonomiky, že jste s tím nepřišel dříve?

Nevyčítám, nejprve bylo potřeba rozpočty stabilizovat a peníze uspořit, a pak bylo možné začít uvažovat o tom, že v rámci mantinelů úspor budou některé uvolněny na rozpočtová opatření. Kdybychom začali hovořit o prorůstových opatřeních v dobách, kdy jsme zdědili po Fischerově vládě deficit pod šesti procenty, tak jsme dnes byli na osmi procentech. Možná bychom měli nějaký hospodářský růst, ale v každém případě bychom měli rozvalené veřejné rozpočty a byli bychom v absolutní makroekonomické nerovnováze, naše dluhová služba by byla o desítky miliard dražší a byli bychom v pozici jižních států eurozóny. Nebyli bychom v pozici, v níž jsme dnes. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Měli jsme naplánováno nějaké tempo konsolidace a dvakrát jsme ho aktualizovali, změkčovali, a to vždy na základě aktuálních vlivů okolí. To poslední změkčení byla reakce na poměrně překvapivé informace o vývoji ekonomiky v eurozóně, kde ještě před rokem se předpokládal růst a dnes je eurozóna v červených číslech. Protože to je naše dominantní exportní odbytiště, rozhodli jsme se tok veřejných prostředků do ekonomiky přiškrtit trochu méně, než jsme měli v úmyslu. Na to jsme reagovali. Pořád tady přitom stabilizujeme bezpečně pod třemi procenty a hlavně s ohledem na to, že to bude bezpečné do budoucna, že dluhová služba bude v budoucnu ufinancovatelná. Odmítám nápady některých opozičních kolegů, kteří říkají, že během čtyř let vyženeme HDP na práškách, koupíme si ho na dluh a pak děj se vůle páně. A takové plány skutečně existují. Taková vláda by dokonce v očích lidí mohla být úspěšná, protože by během dvou až čtyř let zajistila vyšší zaměstnanost a HDP, ale důsledky pro lidi by byly neskonale dramatičtější než kroky, které jsme provedli my.


* Budete nyní razit některá prorůstová opatření ve Sněmovně?


Státní rozpočet je svým charakterem exekutivní norma, nepředpokládá poslaneckou iniciativu. Hovoříme-li o výdajích státního rozpočtu, jsou věcí vlády a ta je může schválit pouze v případě, že bude mít důvěru. Pokud důvěru mít nebude, tak žádná prorůstová opatření nebudou. Pevně ale doufám, že prorůstová opatření, která jsem už připravil, a která jsou legislativní povahy, schválena budou. Klasickým příkladem jsou zrychlené odpisy. Ty jsou v legislativním procesu, načteny ve druhém čtení ve Sněmovně a pevně doufám, že dojde k jejich schválení. Když jsme změkčili fiskální stabilizaci a umožnili jsme jakékoli vládě vydávat více peněz na prorůstová opatření, je tím myšleno, že tak bude činit vláda s důvěrou od Sněmovny. Nejprve ji ale od Sněmovny musí dostat.


* O druhý pilíř penzijního systému mají lidé jen velmi malý zájem. Mohou v parlamentu uspět vaše návrhy na jeho zatraktivnění?

Předložil jsem to do Sněmovny jako poslanecký návrh, což bych z časových důvodů učinil, i kdyby vláda nepadla. Je to snaha druhý pilíř zatraktivnit pro ty, kteří dosud váhali. Samozřejmě tak, aby to neznamenalo destabilizaci systému, takže všechny kroky jsou projednány s pojišťovacími společnostmi, které s tím souhlasí. Účast necelých 80 tisíc lidí pro mě ani není zklamáním, protože jsem se toho bál. Vzhledem ke konzervativismu české populace vůči jakýmkoli změnám, zvláště u důchodového spoření, v zemi, která má za sebou zkušenosti z měnové reformy z roku 1953, a jde-li navíc proti tomu strašná protimasáž opozice, která varuje před riziky druhého pilíře a už neříká, že ten první státní pilíř má možná rizika ještě větší, tak to dopadlo, jak to dopadlo. Tak, jak se pyšním výsledky stabilizace veřejných rozpočtů, tak jsem nešťastný z toho, že jsem zůstal osamocen a se mnou i TOP 09 v názoru, že druhý pilíř má být povinný, protože jsme chtěli penzijní reformu pro všechny. Dnes se trochu trápím otázkou, jestli jsme tehdy neměli říct: když dobrovolný, tak raději nic. Odpověď ale neznám. Ve chvíli, kdy byl toto jediný průchozí kompromis, řekli jsme si, že zkusíme udělat ten první krok, a ten je strašně důležitý. Padne-li druhý pilíř, další penzijní reforma se neodehraje dříve než za deset let, každým rokem se komplikuje situace budoucím důchodcům, kterým je nyní dvacet až třicet let.


* Jak ale mohli lidé přijmout vládní reformu penzí, když její duchovní otec, bývalý ministr práce a váš stranický kolega Jaromír Drábek od začátku připouštěl, že je výhodná sotva jen pro polovinu pracujících?

Vyplatí se to při srovnání se současnou výší důchodů. Když se podíváte na možná rizika, tak se může stát, že z prvního pilíře nemusíte mít za patnáct let vůbec žádné důchody. Oponenti stále hovoří o rizicích na kapitálových trzích a já se ptám, proč také nehovoří o rizicích veřejných rozpočtů. Kde berou jistotu, že budou vždy moci vyplácet z prvního pilíře důchody? Důležité pro mě také je, že druhý pilíř řeší otázku poměru zásluhovosti a solidarity.


* Horké téma byla v poslední době plánovaná dostavba Temelína, Rusnokova vláda ale o ní asi rozhodovat nebude. Vy jste ji v posledních měsících opakovaně zpochybnil. Proč?

Politici se dosud soustředili jen na otázku, kdo bude vybrán a podepíše se s ním smlouva. Ve stínu pozornosti zůstal větší problém, na který jsem se poměrně marně snažil upozorňovat. Totiž za jakých podmínek se smlouva s kýmkoli podepsat dá. Lze to jen tehdy, že při podpisu smlouvy si může být ČEZ jist, že se jedná o návratnou míru investice s velmi přijatelnou mírou podnikatelského rizika. Pro to tady ale nyní není prostředí, nikdo není schopen odhadnout cenu elektřiny v následujících 30 letech. Trh je zdeformován tak, že téměř neexistuje a cena elektřiny na burze je hluboko pod nezbytnou cenou, která by dávala šanci na návratnost takové investice. TOP 09 na jadernou energii věří. Petr Nečas v této souvislosti říkal, že někteří z nás jsou státníci a někteří účetní. Já raději budu říkat, že jsem účetní, než abych kvůli neúměrnému riziku nechal zkrachovat ČEZ.

Nejčtenější