Novinky

Oldřich Dědek: Závazek k přijetí společné měny nelze relativizovat

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • euractiv.cz
  • Lidé MF
  • Oldřich Dědek
  • Zavedení eura

Rozhovor s Oldřichem Dědkem, národním koordinátorem pro zavedení eura.
Zdroj: euractiv.cz  | 9.02.2012 | Rubrika: ČR v Evropské unii


„Dynamiku evropského vývoje si česká politická reprezentace musela uvědomovat již při vstupu do Unie. Závazek zavedení eura existuje a je otázkou, zda ho lze relativizovat argumentem, že se eurozóna vyvíjí,“ říká profesor Oldřich Dědek, národní koordinátor pro zavedení eura v ČR. EurActiv s ním hovořil o fiskální smlouvě, na které se evropští lídři dohodli na konci ledna, a o českém postoji ke společné měně a krizi eurozóny.

Je podle Vás fiskální smlouva, na které se zástupci 25 evropských zemí dohodli na lednovém summitu EU, ve své konečné podobě účinným řešením krize eurozóny?

Krize eurozóny ukázala, že projekt společné měny nebyl nastaven komplexně. Jeden z problémů spočívá v decentralizaci národních fiskálních politik, které by měly být účinně koordinovány. Tuto koordinaci měl zajišťovat zejména Pakt stability a růstu, který však bohužel svou roli nesehrál. Nebylo to způsobeno jen vlivem tzv. laxních ekonomik jižního křídla eurozóny, ale podepsaly se na tom téměř všechny země EU. Stačí připomenout debatu nad reformou Paktu stability a růstu. Většina ekonomů si uvědomuje, že pokud má eurozóna přežít a situace má být stabilizována, pak je potřeba něco dělat s fiskální stranou evropských politik. Smlouva o fiskální disciplíně je bezesporu vykročení správným směrem a z pohledu ekonomů jde o logický krok. Smlouva také vysílá důležitý signál, že evropské země vidí současné problémy z podobného úhlu a snaží se je řešit.


Jaké další kroky by měla eurozóna podniknout, aby současnou situaci vyřešila?

Když se ohlédneme do minulosti, možná někoho překvapí, kolik takových kroků už bylo provedeno. Začalo to větší koordinací a integrací regulatorních orgánů, následoval tzv. šestibalíček, v němž Evropská komise představila přísnější normy pro Pakt stability a růstu a větší kontrolu makroekonomické situace uvnitř eurozóny. Dále byl zaveden tzv. evropský semestr, podle kterého by národní rozpočty měly respektovat evropská hlediska. Byl vytvořen Evropský nástroj finanční stability a Evropský stabilizační mechanismus. Nesmíme také zapomínat na Pakt pro euro plus. Všechny tyto kroky byly přijaty ve snaze stabilizovat situaci, ale vždy se ukázalo, že problém je mnohem hlubší a je potřeba postoupit dále.

Poslední iniciativou je právě fiskální smlouva, která přichází v době, kdy se již objevuje řada signálů, že situace se dostává pod kontrolu. Stále samozřejmě zůstává otázkou, zda problémy, ve kterých se nachází Řecko, nezasáhnou velké ekonomiky jako Španělsko a Itálii, jejichž zachraňování si Unie v současné době nemůže dovolit. Pozitivním signálem je, že jednotlivé vlády si uvědomují potřebu přijmout náročné strukturální reformy, což působí příznivě na trhy. Náklady na financování dluhu některých evropských států zasažených krizí již klesají, což ukazuje, že situaci se stabilizovat daří. Ke zklidnění situace také přispěly poměrně silné nástroje Evropské centrální banky, například poskytnutí tříletých úvěrů bankám. 


Premiérovi Petru Nečasovi se na fiskální smlouvě například nelíbí, že sice zahrnuje pravidlo týkající se deficitu státních rozpočtů, ale nehovoří o snižování celkových státních dluhů. Domnívá se také, že je spíše potřeba soustředit se na podporu ekonomického růstu a zaměstnanosti, o kterých se podle něj na lednovém summitu pouze hovořilo, ale nebyla přijata rozhodná opatření. Jak se díváte na tyto argumenty?

Většina zemí má nějaký problém s určitými body fiskální smlouvy. Otázkou zůstává, zda jsou národní argumenty dostatečně pádné na to, aby přehlušily politický dopad, který nepřipojení se ke smlouvě může mít. Pokud mám reagovat na tyto konkrétní námitky, pak nemám dojem, že představa větší fiskální disciplíny se ve fiskální smlouvě redukuje pouze na otázku deficitu.

Jak jsem již zmiňoval, byl přijat balíček šesti legislativních opatření, který zpřísňuje pravidla pro zahájení procedury při nadměrném schodku. Terminologicky to možná není nejšťastnější řešení, ale jednou z podmínek pro zahájení této procedury je, že daná země nesnižuje vládní dluh dostatečným tempem. Bylo dokonce určeno kritérium, podle nějž by měly vysoce zadlužené země snižovat svůj dluh asi o jednu dvacetinu ročně. A toto pravidlo se dostalo do fiskální smlouvy. Celkovou výši státních dluhů by ostatně Evropská unie měla brát v úvahu již od přijetí Maastrichtské smlouvy. V praxi se ale na toto kritérium prozatím nebral ohled, a právě proto byla stávající pravidla přitvrzena. Nevíme dosud, jak budou využita v praxi, ale rozhodující je, že ten nástroj existuje.


Bylo rozhodnutí nepodepsat prozatím fiskální smlouvu zásadním krokem, který ovlivní budoucnost České republiky v Evropské unii?

Největší riziko podle mého názoru spočívá v tom, že se zbavíme možnosti podílet se na tvorbě nových pravidel. Ačkoliv formálně by země fiskálního paktu měly na svých summitech rozhodovat pouze o věcech týkajících se eurozóny a implementace smlouvy, domnívám se, že ve skutečnosti se na jejich setkáních bude vést principiální diskuse o směřování celé Evropské unie. Tedy nejen o směřování eurozóny, ale také o obecnějších pravidlech fungování vnitřního trhu. Země, které zůstanou mimo tyto struktury, do rozhodování nebudou moci zasahovat a budou nuceny vzít výsledná rozhodnutí na vědomí, zejména pokud mimo zůstanou pouze dva státy. Musíme si uvědomit, že eurozóna již dnes představuje kolem tří čtvrtin HDP celé Evropské unie a další země se do ní chystají. Stát mimo tuto sílu znamená pasivně přihlížet věcem, které nás bytostně ovlivňují.  


To je tedy politické riziko. Může mít nepodepsání fiskální smlouvy i další dopady?

Neobávám se toho, že by nepřistoupení ke smlouvě například oslabilo dodržování fiskálních pravidel u nás. Ta jsou v naší zemi postavena na zdravém základě a svým způsobem ani nepotřebujeme vnější dohled nad prosazováním fiskální disciplíny. Nikdo ale samozřejmě nemůže předvídat, jaká situace nastane za pět nebo deset let a zda fiskální disciplína bude postojem všech budoucích vlád. Ani z tohoto hlediska by tak České republice neuškodilo, kdyby nad sebou měla pravidla, která by musela respektovat jakákoliv vláda.


Pokud Česká republika v budoucnosti přistoupí k euru, bude muset fiskální smlouvu přijmout nebo zde bude existovat možnost se jejímu podpisu vyhnout?

To je spíše právnická otázka. Pokud však tato smlouva bude upravovat pravidla pro členy eurozóny, nedovedu si představit nějaký dvourychlostní model, v němž by byly některé země platící eurem pravidly vázány a jiné ne. Vedou se různé diskuse o tom, že vznikají nové požadavky nad rámec původních pravidel eurozóny, které budeme muset akceptovat, pokud budeme chtít k euru přistoupit. Pokud se jednou vytvoří nějaký systém norem pro členy eurozóny, bude na další státy, které budou chtít euro používat, vyvíjen tlak, aby tyto normy přijaly. 


Dá se tak říct, že pokud se v budoucnu Česká republika rozhodne do eurozóny vstoupit, zbavuje se v současné době možnosti ovlivňovat to, co bude muset v budoucnu stejně přijmout?

Myslím si, že je to tak. Pokud budeme chtít přijmout euro, budeme muset přistoupit nejen ke smlouvě, ale akceptovat i požadavky Evropského stabilizačního mechanismu, který také představuje jakousi nadstavbu oproti původní podobě fungování eurozóny.


Jak se díváte na myšlenku vlády uspořádat o otázce podepsání či nepodepsání fiskálního paktu referendum?

Zatím není jisté, že se referendum bude skutečně konat, ale osobně si takové hlasování nedovedu představit. Studoval jsem materiály připravené pro jednání vlády, v nichž se řešila otázka, zda se v případě fiskální smlouvy jedná o přesun národních kompetencí na unijní úroveň. Argumentace v této problematice je tak jemná, že si neumím představit, o čem by občané vlastně měli rozhodovat. Pokud by otázka byla postavena tak, zda chceme na základě smlouvy postoupit další kompetence Bruselu, obávám se, že by to vedlo k vulgarizaci celého problému. Smlouva samozřejmě přináší určité změny, o tom není pochyb. Záleží však na tom, zda jsou v rozlišovací schopnosti občana, který není právníkem nebo jiným odborníkem. 


Premiér se několikrát zmínil o tom, že by referendum o fiskální smlouvě rád znovu spojil s otázkou, zda chce Česká republika přistoupit k euru, protože se podle něj změnily podmínky, jaké v eurozóně panují. Je možné se k té otázce znovu vyslovovat, když jsme se k přijetí eura zavázali již při vstupu do EU?

Závazek zavedení eura existuje a je otázkou, zda ho lze relativizovat argumentem, že eurozóna se vyvíjí. Evropská unie reaguje na vnější podněty a snaží se vybudovat mechanismy, které by zabránily opakování krize. Samozřejmě to přináší nové prvky do fungování eurozóny. Evropská unie je ovšem živým projektem, který se neustále mění a má v sobě zabudovány principy prohlubování a rozšiřování. Kdysi začínala jako celní unie se šesti členy, zatímco dnešní rozsah spolupráce je obrovský a počet členů několikanásobný. Na tom lze vidět, jakou má EU dynamiku. To si při vstupu do EU musela česká politická reprezentace uvědomovat. Rozhodující je, zda tento pokrok probíhá demokratickým způsobem. Pokud to nikdo nezpochybňuje, pak jsou změny legitimní a neměly by být zdrojem váhání a důvodem pro opětovné pořádání referenda. 


Je vůbec možné se závazku přijetí eura vyhnout? Může země svůj vstup do eurozóny odkládat „do nekonečna“?

Jak vidíte, možné to je a není to ani žádný trik. Jedním z konvergenčních kritérií je totiž účast v mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II. Když země do tohoto mechanismu nepodá přihlášku, pak neplní jedno z kritérií, a tím pádem ji nikdo nemůže nutit k přijetí eura. Myslím, že se z toho stal takový modus vivendi a jde o rozumný kompromis, protože na jedné straně nikdo nezpochybňuje závazek společnou měnu zavést, a současně nejde o porušení evropského práva. Pokud některá země nechce z nějakého důvodu euro zavést, nikdo ji nemůže nutit násilím. Lze to však dělat kultivovaně v rámci respektování evropského práva a ne zpochybňováním vlastních závazků a snahou vyjednat si nové podmínky. 


V současné době se o přistoupení k euru v České republice hovořit nedá, v jakém časovém horizontu by se o něm však podle Vás dalo uvažovat?

Jako národní koordinátor jmenovaný vládou vycházím z koaliční dohody, podle níž Česká republika vytvoří technické podmínky pro přijetí eura, pokud budou splněny dva předpoklady. Tím prvním je, že se podaří provést fiskální konsolidaci. Druhá podmínka říká, že eurozóna musí prokázat, že je udržitelným projektem a že se jí podaří dluhovou krizi vyřešit.

Vláda každý rok vyhodnocuje plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti s eurozónou. Při tomto jednání se rozhoduje, zda bude vláda příští rok o vstup do mechanismu směnných kurzů usilovat. Letošní závěr zní, že příští rok o to prozatím usilovat nebude. Je to mechanismus, který považuji za rozumný, protože každý rok nutí vládu, aby tuto otázku otevřela a znovu ji zvážila. Osobně se domnívám, že pokud se krizi eurozóny podaří vyřešit, bude stále těžší přicházet s novými argumenty, proč bychom náš závazek vstupu do eurozóny nemohli začít realizovat.

Nejčtenější