Novinky

Česko bude radit vládám s arbitrážemi

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Lidé MF
  • Hospodářské noviny
  • Mezinárodní arbitráž
  • Veřejný sektor
  • Zahraniční sektor
  • Rozhovor
  • Radek Šnábl

Rozhovor s Radkem Šnáblem, poradcem ministra financí pro mezinárodní aritráže.
Zdroj: Hospodářské noviny | 21.11.2011 | strana: 20 | rubrika: Česko | Autor: Jan Klesla

 


Miliardy za zmařené investice, desítky milionů právníkům, laikovi nesrozumitelná a roky trvající řízení v zahraničí. Z mezinárodních arbitráží se stal symbol problémů devadesátých let, které dodnes pronásledují český stát. O to více je překvapující, že by se právě Česká republika měla stát zemí, na kterou se ostatní státy obracejí s žádostí o pomoc a radu. Radek Šnábl vede od roku 2007 tým pro mezinárodní arbitráže ministerstva financí. Pod záštitou ministerstva financí se také v Praze minulý měsíc konala konference věnovaná aktuálním otázkám arbitrážních sporů. Sešly se na ní špičky z oboru a měla by být prvním krokem mezinárodní spolupráce, v níž bude hrát Česko hlavní roli.

* HN: Jak vznikla myšlenka výměny zkušeností v oblasti arbitráží?

Původní záměr byl, aby si státy střední a východní Evropy začaly v této oblasti vyměňovat zkušenosti. Proto jsme připravili konferenci a následně se na nás účastníci začali obracet, aby se spolupráce prohloubila, konference se konaly pravidelně a dokonce aby se jich účastnili zástupci všech tranzitních ekonomik. Jednou za rok by se představitelé všech států čelících tomuto právnímu problému sešli a vyměňovali si zkušenosti. Advokátní kanceláře nám nabízejí možnost oslovit třeba i státy jihovýchodní Asie.

* HN: Čeho konkrétně se to týká?

Nejprve se chceme bavit o tom, jak mají znít texty dohod o pravidlech hry. U prvních dohod v devadesátých letech se v podstatě netušilo, co se vlastně uzavírá. Byla to tehdy nutná, nikoliv postačující podmínka pro přilákání zahraničních investorů. Postupně však situace dospěla až do té absurdity, že dvě třetiny podávaných žalob mají kompenzovat špatné rozhodnutí investora, nikoliv plnit původní účel dohody. Proto chceme, aby byla chráněna jen taková investice, která přispívá k hospodářskému růstu hostitelského státu. Rozdíl je obrovský, i když to tak na první pohled nevypadá, protože některé stávající dohody chrání jakýkoliv druh aktiv investorů v jakékoliv podobě. Za druhé jde o strategii vedení sporů – tedy jak reagovat na určité modelové situace. Například pokud zvítězíme v arbitrážním sporu a nedostaneme zaplacenou náhradu nákladů řízení, rozhodli jsme se nález tribunálu zveřejňovat i bez souhlasu druhé strany. Vynaložili jsme značné úsilí a peníze daňových poplatníků, abychom vyhráli, protistrana nezaplatí, a my bychom měli o případu mlčet?

* HN: Jaký je přístup k nákladům?

Typický. Žalující strana chce, aby tribunál rozhodl rychle. Ale stejně jako investor má také stát nárok na to, aby byl spor řádně projednán. Když už se řízení nepodaří vyhnout, musí být na prvním místě, aby se obrana vedla správně, nikoliv jen levně. Například v kauze golfového hřiště má investor zaplatit na nákladech řízení 80 milionů korun. To je obrovská částka, ale když se někdo rozhodne žalovat stát o miliardu korun, musí počítat s tím, že náklady jsou obrovské. Jakmile se dostanete do fáze, kdy si strany vyměňují podání, spor stojí desítky milionů. Nemůžete pak předpokládat, že stát řekne: Dobře, nebudeme předvolávat žádné svědky a znalce, nebudeme se bránit. Prostor pro úsporu tam být může, ale z pohledu žalované sumy je to bezvýznamná položka a vždy je to na úkor řízení. Ekonomika řízení samozřejmě ano, ale žalující strana nemůže pod touto záminkou získávat výhodu. Ona ji už má tím, že neexistuje promlčecí doba, a má tak neomezený čas na přípravu. My naproti tomu máme jen dva až čtyři měsíce. Pak samozřejmě nemůžete souhlasit s tím, že tu dobu kvůli úsporám ještě zkrátíte.

* HN: Může mít spolupráce států konkrétní dopad na vedení sporů?

Velmi důležité je třeba sdílení informací o tom, jak se kdo v malé komunitě kolem arbitráží chová. Mezinárodní spor není soudní instituce s automatickým přidělováním soudců. Strany se musí na jmenování zpravidla tří nezávislých arbitrů shodnout. Tribunál je přitom ve sporu zcela klíčový a státy chtějí vědět, jakou má kdo odbornost a zkušenosti. Můžete argumentovat proti některému z arbitrů, pokud o něm máte pochybnosti, a on se pak obvykle pozice sám vzdá. Donutí ho k tomu právě relativně malá a velmi prestižní komunita, pro niž je to velký byznys a nemůže si dovolit žádný lapsus. Je to samozřejmě signál i pro advokátní kanceláře a další experty.

* HN: Právě výběr právních poradců je, předpokládám, pro spor klíčový.

Každý spor má trochu jiný charakter. Jednou je to více o procesních pravidlech, jindy o právní podstatě. A je dobré vědět, který právník je na jaký typ sporu optimální. Po těch letech jsme to schopni říci. Je totiž dobré případ minimálně konzultovat s týmem, který už podobný spor řešil někde jinde. Ušetříte tak obrovské množství času a peněz. Nejde přitom ani tak o konkrétní odvětví průmyslu, ale o právní podstatu a typ sporu. Například jedním z hlavních specifik mezinárodních sporů jsou takzvané jurisdikční námitky k tribunálu. Není to totiž typický soudní spor. Třeba kauza Phoenix Action probíhala tak, že investor poslal žalobu a jmenoval arbitry. My jsme na to reagovali tak, že jsme sice také jmenovali svoje arbitry, ale řekli jsme: Tohle není spor krytý dohodou o ochraně investic. Tribunál proto není oprávněn jej rozhodovat. A ten případ na tom skončil. Dokonalou znalost této zásadní fáze má přitom tak čtvrtina právníků, která se tím zabývá, osobní zkušenost tak desetina. Dalším aktuálním příkladem z poslední doby jsou konkurzy. Zcela specifická je otázka, zda lze jednání konkurzního správce, soudce a věřitelského výboru přičítat státu. U nuceného správce je to jednoznačné, jak víme z případu Saluka. Řada aktuálních arbitráží má přitom dnes v sobě konkurzní prvek – z poslední doby golfová hřiště, Frontier Petroleum nebo Binder. Právě tady je nezbytné poskládat vědomosti do podoby databáze.

* HN: Takže na konci vznikne databáze sporů, právníků a expertů?

V podstatě ano. Potřebujete vědět, kdo jak argumentoval, kdo jak rozhodoval, kterým směrem se argumentace vedla a proč. A to napříč právními kancelářemi. Klíčová výhoda je pak v tom, že najmete tým, který použije stejnou argumentaci, modifikovanou na konkrétní případ. Máte tři obdobné případy, které posoudí tři tribunály. Pokud se pak blíží stejný případ, můžete si říci: Takto se postupovalo, takto se daná věc vykládá. V tuto chvíli samozřejmě ještě neřešíme konkrétní formu, ale spíše se soustřeďujeme na obsah.

* HN: Jaké z toho plynou výhody pro Českou republiku?

Především takové, že se zbavíme reputačního rizika. Že celý region nebude vnímán jako oblast, kde se nedodržuje právo. Předseda senátu z druhého konce světa má také jen nějakou rozlišovací schopnost. Je to zkrátka další krok k tomu, aby rozhodnutí byla podle práva.

 

Související informace:

Nejčtenější