Novinky

8. srpna 2011

Rezervy máme na 15 minut

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Lidé MF
  • Rozhovor
  • Respekt
  • Oldřich Dědek
  • Eurozóna
  • Řecko
  • Zahraniční sektor

Rozhovor s Oldřichem Dědkem, národním koordinátorem pro zavedení eura v ČR.
Zdroj: Respekt | 8.8.2011 | rubrika: Rozhovor | strana: 42 | autor: Kateřina Šafaříková, Ondřej Kundra


S ekonomem Oldřichem Dědkem o pádu eura, krachu eurozóny a záchraně Řecka.

Evropští politici přijali už druhý záchranný balík na pomoc Řecku, jeho krach tím však definitivně neodvrátili. „Chaos, který by řecký bankrot vyvolal, by mohl dramaticky dopadnout i na nás,“ varuje přitom vládní zmocněnec pro přijetí eura Oldřich Dědek. Doporučuje proto, aby česká vláda projevila k Řecku i rozkolísané evropské měně větší vstřícnost a pomohla ji tak stabilizovat.

* Jak prožíváte současnou krizi eura? Nebudí vás ze snů noční můry o krachu eurozóny?

Ne. V diskusích, které se kolem eura vedou, často zaznívá argument, že těch minulých deset let bylo celkem pohodových, že euro přežilo jen díky tomu, že zatím nebylo podrobeno větší zkoušce. Takže na jedné straně současné události mohou vyvolávat určité znepokojení či zklamání, ale současně tu stávající krizi chápu jako výzvu, na které se ukáže, zda je euro životaschopným projektem. Já věřím, že euro z téhle krize vyjde posíleno a rychle si svou důvěru obnoví. Řadím se k lidem, kteří si přejí úspěch evropské integrace, a považuju ji za klíčovou i pro Českou republiku.

* Přesto – jaká jsou největší rizika rozpadu eurozóny?

Mohla by se rozpadnout celá Evropská unie.

* Ta ale existovala i před eurozónou.

Ano, Evropská unie se zrodila v dlouhém evolučním procesu, kdy na začátku byla pouze celní unie. Později se ale ukázalo, že je nutné přistoupit k dalším fázím evropské integrace, proto byl v osmdesátých letech schválen takzvaný Jednotný evropský akt, byly odstraněny hraniční kontroly a byla přijata řada opatření, například se uvolnily kapitálové pohyby. V tom okamžiku se ale ukázal nový problém – co s měnovým kurzem? Může Evropská unie zachovat bezbariérový trh s tím, že by mezi sebou německá marka, francouzský frank nebo italská lira vykazovaly takové fluktuace, jaké vidíme mezi eurem a dolarem, kdy se během několika let relativní hodnota může změnit o dvacet třicet procent?

* Ale poměrně dlouhou dobu to tak fungovalo. Jednotný evropský akt vznikl v roce 1986 a euro až o třináct let později.

Ano, ale také to vyvolávalo hluboké krize. Jedna z největších se udála v letech 1992 až 1993, kdy se rozpadl celý systém kurzové spolupráce – pod náporem spekulací došlo k rozšíření fluktuačních pásem až na patnáct procent. Tehdy se lídři Evropské unie museli zamyslet, co dál. Lze budovat vnitřní trh s národními měnami, a přitom být neustále vystavován riziku opakujících se kurzových krizí, nebo je potřeba s touto situací skončit? Tehdy padlo rozhodnutí, že je potřeba vytvořit evropskou měnu. Kdyby se tedy evropská měna rozpadla, byl by to krok zpátky dokonce ještě mnohem hlouběji do časů před vznikem eura.

* Co to ale konkrétně znamená? Jak si třeba představit první týdny po bankrotu Řecka, o čemž se stále více spekuluje, a po jeho nuceném vyloučení z eurozóny?

Kdyby něco takového nastalo, řecká vláda by musela zmrazit vklady, až by Řekové vzali domácí banky útokem. Občané by si nesměli vybírat peníze. Dovedete si představit ten zmatek? Lidé by okamžitě začali drancovat a domáhat se svých peněz. Druhým problémem případného řeckého bankrotu a vyloučení z eurozóny by bylo znehodnocení řecké měny – nová drachma, která by vzešla z eura, by ztratila možná padesát procent hodnoty. A o stejné procento by se reálně navýšil zahraniční dluh.

* Všichni Řekové by měli o polovinu méně peněz.

Přesně tak. A první, kdo by na to doplatil, by byly řecké banky, které drží poměrně významnou část dluhopisů řecké vlády. Kdyby tedy došlo k bankrotu, zbankrotovaly by na prvním místě řecké banky. A když bankrotuje banka, obyčejně jí vláda pomůže, ale jak jí může pomoci vláda, která sama zbankrotovala? Znamenalo by to totální kolaps bankovního sektoru. Jak by na to zareagovalo obyvatelstvo, si těžko dovedu představit. V Argentině se při zavedení plovoucího kurzu pesa střílelo a rabovalo. „Laskavý bankrot“ se představuje jen těžko.

* Zkuste to. Jak by „laskavý bankrot“ vypadal?

Čistě teoreticky asi jako naše měnová odluka v roce 1992, která proběhla v klidu a spořádaně. Je však čirou iluzí se domnívat, že v případě vynuceného odchodu Řecka z eurozóny by se něco podobného podařilo. Že by zkrátka Řekové přišli k bankovním přepážkám, odevzdali jedny peníze a jiné si vzali. V jejich případě by zůstala zbankrotovaná vláda, zbankrotovaný bankovní sektor a zbankrotované obyvatelstvo, které by přišlo o své úspory.

* Mělo by to politické konsekvence i pro zbytek Evropské unie? Zaznamenali bychom to vůbec nějak tady v České republice?

Nejsem politolog, takže se mi na takové otázky těžko odpovídá. My přímo v Řecku příliš angažováni nejsme, ale musíme si uvědomit tu provázanost. V Řecku jsou intenzivně angažovány francouzské banky, a kdo je vlastníkem naší Komerční banky? Je to francouzská banka Société Générale. Když třeba začala finanční krize, do určitých problémů se dostala i belgická KBC, která vlastní ČSOB. Kdyby v té době belgická vláda rezolutně nezasáhla a nepomohla, ohrozilo by to i samotnou ČSOB.
Jako poradce guvernéra České národní banky jsem osobně zažil paniku v roce 1997, kdy byla pod spekulačním útokem česká koruna. Proto vím, jak lidé dovedou bezhlavě likvidovat termínové vklady. Je jim jedno, že za to zaplatí vysokou pokutu, jen aby nějaké peníze z banky dostali, aby si je radši uložili pod matraci.

* V případě Česka by vám ale zřejmě spousta politiků a ekonomů namítla, že krach eura a propad Řecka by tu nic dramatického nezpůsobily, že jde jen o spekulace.

Tenhle argument opomíjí provázanost evropských ekonomik a efekt nákazy. Jestliže by problém přezrál do kolapsu Řecka, pak to může okamžitě způsobit pád Portugalska, později možná i Španělska, Irska a Itálie. A to už by byla dramatická rána i pro Českou republiku, kterou by jen velmi těžko absorbovala. Představa, že by nás vlastní měna ochránila, je scestná a romantická. Možná, že by na to koruna reagovala prudkým posílením, neboť by byla vyhledávána pro svoji pověst důvěryhodné měny. Prudké posilování by ale podlomilo český export a naše ekonomika by stejně upadla do recese. Vzpomeňte si na komentáře v době, kdy česká ekonomika v době před krizí rostla kolem čtyř procent. Ozývalo se, že nám krize nehrozí, protože jsme na vrcholu hospodářského cyklu. A jaký byl výsledek? Propad HDP o více než čtyři procenta. Kdyby v té době Německo nezavedlo kritizované šrotovné, spadl by HDP nejspíš až o pět procent. Musíme si uvědomit, že Česko má otevřenou a tím pádem i zranitelnou ekonomiku. Jsme bytostně závislí na tom, aby se našim obchodním partnerům dařilo.

* Jak byste ale přesvědčil daňového plátce, kterého čeští exportéři a jejich byznys nezajímají? Proč by se měl vzdávat koruny, kterou Česká národní banka poměrně dobře spravuje? A navíc ještě ze svého zachraňovat vzdálené Řecko?

Podobná slova jsem často slýchal, když ČNB zachraňovala nějakou banku: jak je možné, že se pomáhá bance, ve které nemáte své peníze a která je koneckonců jen firma jako mnoho dalších? Problém je v tom, že v té bance mají třeba čtvrtinu úspor podnikatelé. Takže ten modelový daňový plátce tím, že část financí ze svých daní poskytne krachující bance nebo ekonomice, předejde mnohem větším ztrátám. Může si tedy říct, že do Řecka nepošle ani korunu, ale kdyby takhle uvažovali i ostatní evropské země a jejich obyvatelé a nechali Řecko zbankrotovat, nákaza by postihla další země a to vše by uvrhlo eurozónu a Evropskou unii do chaosu. Stejně by to tedy a ještě hlouběji pocítili na své peněžence.

* Nebylo by právě proto Česku lépe, kdyby bylo národním státem stojícím mimo EU, který má svou měnu, přátelsky spolupracuje s ostatními národními státy v Evropě a zodpovídá za svou ekonomiku sám?

Zeptejte se našich exportérů, jak jsou šťastni s českou korunou. Jakmile koruna začíná prudce posilovat jako v roce 2008, slyšíme od nich velký křik. Exportéři dovedou přesně spočítat, jaké mají ztráty z důvodu posilování kurzu. Jestliže exportéři mají ztráty, samozřejmě budou potom méně platit na daních, protože si ty ztráty mohou započítat při placení korporátní daně. Takže ve druhém kroku to také inkasuje stát. Toto je neúprosná logika, která ukazuje, že představa země s vlastní korunou je hezká, ale nesměli bychom žít v současném globalizovaném světě, kdy kapitálové toky mohou kurz tak rozkolísat, že to naší ekonomice škodí. Pokud by například Česká národní banka chtěla pomocí intervencí bránit korunu proti znehodnocování, se svými devizovými rezervami by si vystačila asi jen čtvrt hodiny.

* Nepomohlo by ani roztavit všechno zlato?

Ne, jde o nepředstavitelné sumy, které spekulující finanční trhy mohou uvést do pohybu. Jedna miliarda je nic.

* A co by následovalo po té čtvrthodině?

Potom už bychom se mohli jen bezmocně dívat, co ten kurz dělá a kam až spadne. Nebo by se mohly zavést kapitálové restrikce, tedy jednoduše některé spekulační obchody zakázat, což ale jako člen Evropské unie stejně již udělat nesmíme. Anebo jako při spekulačním útoku na korunu v roce 1997 by ČNB mohla prudce zvýšit sazby, což by však ekonomiku poslalo do recese. Hlavní problém vidím v tom, že žijeme v provázaném světě, kdy hlavním těžištěm transakcí na devizových trzích jsou finanční transakce, které s reálnou ekonomikou mnohdy nemají nic společného. Jejich motivem je honba za vyšším zhodnocením kdekoli ve světě, zajišťování rizik nebo spekulace všeho druhu. A právě tyto finanční toky mohou kurz destabilizovat.

* Jak si ale vysvětlujete, že většina české politické reprezentace si nepřeje ani pomáhat Řecku, ani nechce zavedení eura? Jaký důvod by měli chovat se proti přirozenému zájmu této země?

Nevím, jestli je pravda, že si většina z nich euro nepřeje. Pamatuji si, že když nastupovala vláda premiéra Topolánka, nebyla zpočátku euru nakloněna, ale potom přišel rok 2008, kdy koruna prudce posilovala, exportéři začali naříkat a tlačit na vládu. A nezapomínejme, že důležitými lobbisty za euro jsou také zahraniční investoři. A co z toho vyplynulo? Premiér Topolánek se na podzim toho roku vyjádřil, že oznámí termín zavedení eura.

* To se ale nestalo.

Protože mezitím padla vláda v průběhu našeho předsednictví a v eurozóně vypukla dluhová krize.

* My ale nevíme, jestli by to expremiér Topolánek udělal, pronesl to pouze v rétorické rovině. A současná vláda nedělá mnoho pro to, aby bylo euro přijato.

Ta situace je teď jednoznačně ve vleku krize v eurozóně. A já s postojem vlády nemám problémy. Podobně se projevuje i polská vláda, která je v té rétorické rovině vůči euru viditelně více nakloněna. Musíme teď prostě počkat, až se problémy v eurozóně podaří vyřešit. Až se to usadí, můžeme se věrohodně rozhodnout.

* Ale polská vláda – na rozdíl od té české – nemá ve svém programu prohlášení, že za svého působení nikdy nestanoví termín přestoupení k euru.

V koaliční dohodě se říká, že vláda je ochotna připravit podmínky pro zavedení eura, ale za předpokladu, že se podaří konsolidovat veřejné finance a že euro prokáže, že je dlouhodobě udržitelným projektem. To je rozumný přístup. Problém je, že právě euro dnes není evidentně konsolidovaná měna. V této souvislosti Německo nedávno neoficiálně požádalo Českou republiku, aby se společně s Polskem k euru přihlásila, protože by to mohlo uklidnit trhy a posílit pozici eurozóny.

* Jaký postup byste premiérovi doporučil?

Zastával bych polské stanovisko – ano, v eurozóně jsou problémy, nicméně my tomu projektu věříme, myslíme si, že se z těch problémů dostane, a vzhledem k tomu, že jsme malá a exportně velmi otevřená ekonomika, zavedení eura pro nás i nadále zůstává prioritou.

 

NIKDO SE MNOU NEMLUVÍ

* Na základě čeho se vlastně tvoří politická rozhodnutí vlády týkající se eura v posledních měsících?

Jako o všech základních politických otázkách rozhoduje vláda jako kolektivní orgán. Jednotliví členové vlády pak patrně dávají na radu svých poradců, jak tomu bylo například při nedávném Paktu pro euro.

* Vy jste k tomu neřekl ani slovo?

Viděl jsem ty materiály a mohl jsem je samozřejmě připomínkovat, ale pouze jako jedna z mnoha dalších osob.

* Přímo s Miroslavem Kalouskem a Petrem Nečasem jste o tom nemluvili?

Nemám tak privilegované postavení. Národní koordinátor se nepodílí na politických rozhodnutích.

* Kontaktoval vás v posledním roce alespoň někdo z premiérových poradců pro ekonomiku nebo zahraniční politiku?

Nekontaktoval a chtěl bych říci, že mě to vůbec nemrzí. Funkce národního koordinátora pro zavedení eura pro tyto účely nebyla zřízena.

* Takže se na vás z Úřadu vlády zatím nikdo neobrátil?

Pokud občas přijde nějaký materiál k vyjádření, tak se k němu v rámci připomínkového řízení vyjádřím.

* Co to znamená občas?

Když se o nějakém materiálu diskutuje a mně kompetenčně náleží, tak zaujímám odborné stanovisko a dávám podněty. Jako třeba v nedávném případě ministerstva průmyslu a obchodu, které připravovalo strategii konkurenceschopnosti, kde byla také určitá pasáž o euru. Osobně se mnou ale nikdo nic neřešil, což je ale naprosto v intencích mé pozice národního koordinátora.

* Kdo tedy premiérovi konkrétně radí v postoji k euru a s tím spojené problematice?

To přesně nevím.

* Vy se tedy jako klíčová osoba, která zodpovídá za zavedení eura, nevyznáte v tom, kde a jakým způsobem vznikají klíčová rozhodnutí premiéra a vlády ohledně eura?

To není moje agenda. Opakuji, že radit politikům v politických otázkách není součástí mé pracovní náplně. V současnosti můj hlavní pracovní úvazek je na Institutu ekonomických studií, jenž je součástí Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Na ministerstvu financí mám jen částečný pracovní úvazek. Jako národní koordinátor zodpovídám za zavedení eura po technické stránce ve všech hlavních oblastech – adaptace legislativy, příprava státní správy, přizpůsobení informačních systémů, ochrana spotřebitele a tak dále. V současné době trávím svou dovolenou tím, že softwarově zpracovávám metodiku státní správy na zavedení eura. A pak mám v plánu začít s prací na přípravě manuálu pro územní samosprávy. Moje vlastní hvězda – nebo hvězda mého následníka – vysvitne až v okamžiku, kdy bude stanoven termín zavedení eura a technické přípravy přejdou do ostré fáze.

 

EURO DŮVĚRU NEZTRÁCÍ. ZATÍM.

* Věříte tomu, že druhý záchranný balíček pro Řecko, na němž se teď unijní politici dohodli, skutečně Řecko a s tím i eurozónu zachrání? Nebude potřeba ještě třetí?

Pamatuji si na doby, kdy problémy v Řecku začaly. Naprosto běžné byly komentáře, že euro to má spočítané, že v krátké době klesne jeho hodnota k úrovni parity s americkým dolarem. A podívejte se, kde je kurz dnes – asi o čtyřicet procent silnější nad paritou. To nesvědčí o tom, že by finanční trhy ztratily důvěru v euro. Řecká ekonomika představuje asi tři procenta ekonomiky celé eurozóny. Už jen z toho důvodu eurozóna má jednoznačně potenciál tu situaci řešit. Jestli je problém v Řecku už nějakým způsobem vyřešen, na to se těžko odpovídá, protože program záchrany je komplikovaná úloha. Účast Mezinárodního měnového fondu je ale zárukou, že záchranný balík má logiku a šanci na přežití, protože to je vlastní náplní práce MMF.

* A existuje nějaký plán B, pakliže by se ukázalo, že udržet Řecko v eurozóně je nemožné?

Angela Merkelová určitě věděla, že kvůli euru prohraje volby v Porýní-Vestfálsku. Je totiž nepopulární v současné době pomáhat zemi, která švindlovala své údaje, aby se dostala do eurozóny. Ale politická elita eurozóny si vůbec nepřipouští, že by taková situace mohla nastat.

* Z minulosti víme, že právě přesvědčení o tom, že „něco nemůže nastat“, vedlo často k naplnění katastrofických scénářů, protože o tom dopředu nikdo nepřemýšlel. Vy jako koordinátor nemáte žádný plán B?

Kdyby k něčemu takovému došlo, je jasné, že by se v České republice euro nezavádělo. Vláda by zrušila funkci národního koordinátora a tím to pro mě končí. Ale to nehrozí, když člověk vidí, jaké kroky byla eurozóna schopna přijmout v takové krátké době v zájmu dlouhodobé stability eura: upevnit Pakt stability a růstu, vytvořit Evropský stabilizační mechanismus a systém pro monitorování nerovnováh. Při Evropské centrální bance vznikl výbor pro systémová rizika. Podařilo se i integrovat dohledové instituce. Před tím smekám klobouk, protože pro Evropskou unii bývá občas těžké dosáhnout dohody. Ostatně – bývá to těžké i v národních státech, jak to dnes vidíme v USA, kde se obtížně hledá kompromis kolem řešení vysokého vládního dluhu.

* Český parlament bude brzy stát před úkolem ratifikovat kvůli již domluvenému Evropskému stabilizačnímu mechanismu novelu Lisabonské smlouvy, což eurozóně umožní mít stálý záchranný fond pro řešení problémů a la Řecko. Souhlasil byste?

Považuji to za vyplnění zející mezery v celkové architektuře eurozóny. Být účastníkem na tomto mechanismu je něco jako být akcionářem renomované pojišťovny, kam vkládáme určitý podíl, abychom byli pojištěni proti katastrofám, které jsme možná nezavinili, ale které by nás jinak mohly těžce poškodit. Vznik tohoto fondu je nutné chápat v kontextu s dalšími opatřeními, která kladou důraz na prevenci, aby tak tento fond neměl v budoucnu co dělat. Mohutnost tohoto fondu je pak důležitá kvůli zamezení spekulacím, že eurozóna nemá dost sil své problémy efektivně řešit. Nesdílím ani obavy, že tento fond bude podporovat morální hazard, protože čerpání pomoci bude vázáno na přísné podmínky. Stejně jako není velká výhra čerpat pomoc od Mezinárodního měnového fondu. Česká republika by proto měla vznik tohoto mechanismu podpořit, protože i ona se jednou stane, jak pevně doufám, členem eurozóny.

 

***

Oldřich Dědek (57) Vystudoval vysokou školu ekonomickou v Praze, v roce 2002 získal docenturu pro obor ekonomie na Fakultě sociálních věd UK. Od roku 1992 působil v České národní bance, v letech 1999 až 2005 na pozici viceguvernéra bankovní rady. Po odchodu z ČNB se věnoval problematice Evropské unie, nejdříve jako poradce ministra financí, posléze jako člen eurotýmu při Evropské komisi. Od roku 2007 je národním koordinátorem pro zavedení eura v ČR.

Nejčtenější