Novinky

Euro - co ho nezlomí, to ho posílí

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Lidé MF
  • Euro
  • Článek
  • Oldřich Dědek
  • Lidové noviny
  • Zahraniční sektor
  • Krize

Současná nervozita finančních trhů ze stavu řeckých financí a hrozba nákazy dalších členů eurozóny vytváří vhodné podhoubí pro nejrůznější spekulace o dalším směřování společné evropské měny.

Není to ale poprvé, co evropská měnová integrace prožívala perné okamžiky. Velkému stresu byla například vystavena v letech 1992-93. Tehdy ještě nestačil oschnout inkoust na podpisech státníků pod slavnostně přijatou Maastrichtskou smlouvou, a již byla jedna evropská měna za druhou brána útokem kurzové spekulace. V troskách tehdy skončil tzv. mechanismus měnových kurzů (ERM), jenž byl pojímán jako nástupiště pro plynulý přechod od měnové koordinace k měnové unii. Jak hlasitě tehdy zněly nekrology euroskeptiků o zpečetěném konci projektu společné měny. Navzdory trudnomyslným náladám se však ke konci téže dekády společná měna euro stala realitou.

V atmosféře současného euroskeptického triumfalismu proto neuškodí si připomenout, jaké to mocné síly pomohly tehdy ještě nenarozenému euru přestát krušné chvíle a zda si tyto síly udržely i dnes dostatek energie, aby zvládly řecké, nikoli antické drama. Onou fundamentální silou, o kterou se euro může kdykoliv opřít, je hluboce zakořeněná idea jednotného evropského trhu. Takového trhu mezi zeměmi EU, kde si každý konkuruje jedině svými schopnostmi inovovat či snižovat náklady. A nikoliv vlastností být příslušníkem toho či onoho státu, jenž má schopnost tak či onak protežovat své národní šampiony. A jelikož funkční vnitřní trh je ve vlastním zájmu všech zemí EU, vzniká tím silné politické pouto mezi národními zájmy a tímto společným evropským zájmem.

Mnozí zastánci uvedené ideje jsou pevně přesvědčeni, že jednotný trh fakticky není možný bez jednotné měny. V prostředí národních měn totiž kurzová nejistota vráží do jednotného trhu četné klíny: diskriminuje podniky produkující pro zahraniční trh před podniky vyrábějícími pro domácí trh (neboť ty nevynakládají náklady na zajišťování kurzového rizika), diskriminuje malé výrobce před velkými (neboť ti se dovedou lépe orientovat v nástrahách kurzové nejistoty) a také malé země před velkými (neboť ty mohou těžit z větší hloubky i šířky svých národních měnových trhů).

Uvedené náklady z existence národních měn pak řádově narůstají v prostředí volné mobility kapitálu, která sama o sobě rovněž patří mezi fundamentální svobody jednotného trhu. Lze si skutečně představit funkční vnitřní trh v současné rozvinuté podobě při bývalé rivalitě všech velkých evropských měn s kurzovými výkyvy desítek procent, jež jsou běžnou normou mezi dolarem a eurem? Na podporu názoru, že návrat k obdobné kurzové kolísavosti by dříve nebo později paralyzoval vnitřní trh s jeho společnými politikami, se naštěstí není nutné dovolávat svědectví o chaosu, který by zcela jistě, tak jako častokrát v minulosti, vyvolala současná finanční krize.

Zcela jistě bychom byli svědky panického přemisťování kapitálu, které by mnohé měny strhávalo do propasti, panických reakcí centrálních bank ve snaze nečinně nepřihlížet postupujícímu rozvratu a nakonec i návratu k záludným praktikám protekcionismu. Koneckonců nejsou do výšin vyhnané požadované výnosy řeckých dluhopisů názornou připomínkou ničivého živlu, jenž by byl rozpoután zdivočelými kurzovými pohyby?

Zkrátka díky euru má evropská ekonomika o jeden kardinální problém méně. A tuto cennou devizu si mnozí evropští politici naštěstí intenzivně uvědomují.

Co může ekonomikám v dnešní prekérní situaci nabídnout euroskeptická škola? Vesměs slyšíme monotónní odpověď devalvovat, se škodolibým dodatkem, že jednotná měna tuto léčebnou kúru znemožnila. Jazykem počátků české transformace by se tomu říkalo vytvářet devalvační polštář. Jak rozporuplná však byla tehdejší debata kolem aplikace tohoto opatření.

Za prvé, nemalou část devalvačního polštáře obvykle ukrojí inflace (např. na Islandu inflace vyskočila zhruba ze 4 na 16 %). Za druhé, na devalvačním polštáři si podniky spíše zdřímnou, místo aby neprodleně zahájily potřebnou restrukturalizaci. A v neposlední řadě se velký devalvační polštář stal pro mnohé synonymem laciného rozprodeje národního bohatství (v případě Řecka by pak jeho ostrovy byly skutečně za babku).

Uznejme nicméně, že výjimečné období transformace se neobešlo bez výjimečných kroků. Dává však smysl doporučovat rozsáhlé devalvace v době světové hospodářské krize, kdy by všichni možná nejraději oslabili své měny, aby pomohli svým churavějícím ekonomikám? Taková doporučení ale hraničí se vzýváním démona tzv. konkurenčních devalvací, které náležely k hlavním faktorům světové krize ve 30. letech minulého století.

Zkrátka devalvovat se vyplatí pouze černému pasažérovi, který těží z toho, že ostatní k devalvaci neutíkají. A v neposlední řadě zastáncům devalvace uniká zásadní poznatek, že pryč je éra pevných kurzů, kdy v nejutajenější místnosti ministerstev financí byly dohadovány okamžik a rozsah devalvace. Dnešní realitou jsou plovoucí kurzy, kdy nezbývá než doufat, že tržní síly dostrkají kurzy k úrovním, které by odpovídaly představám kurzových sociálních inženýrů. O této schopnosti finančních trhů, které rády přestřelují a podléhají stádnímu chování, lze však s úspěchem pochybovat.

Je proto správné, že hlavní proud evropského ekonomického myšlení nahlíží na nostalgické úvahy, jak by národní měny lépe ošetřily dnešní krizi, jako na nápady vracet se od stolních počítačů k logaritmickým pravítkům.

Na druhé straně tento hlavní proud přiznává, že na díle společné měny zůstávají závažné nedodělky. Tento projekt byl vědomě koncipován jako uspořádání, kde centralizovaná měnová politika bude koexistovat s decentralizovanou, avšak koordinovanou fiskální politikou. Za tím účelem byl přijat Pakt stability a růstu, který umožňuje zahájit s nadměrně zadluženými zeměmi EU tzv. proceduru při nadměrném schodku, pokud „poměr vládního dluhu k HDP nevykazuje klesající tendenci a neblíží se k referenční hodnotě 60 % uspokojivým tempem“. Patrně nenajdeme žádné jiné kritérium, které by bylo tak okatě ignorováno. Ironií osudu je to ale právě velikost zadluženosti některých členů eurozóny, která dnes nutí svolávat horečná jednání evropských politických špiček.

Ztrestání kolektivní viny Svým způsobem lze současný stav považovat za jakési ztrestání kolektivní viny. Vzpomeňme tolerované praktiky kreativního účetnictví, bez nichž by někteří členové eurozóny neprošli sítem maastrichtských požadavků udržitelnosti veřejných financí. Připomeňme si výroky o stupidním paktu v době, kdy na dva největší členy eurozóny měly dopadnout sankce za porušování jeho pravidel. Příznačná byla i politická neochota udělit Eurostatu pravomoc provádět kontrolu v národních statistických úřadech, pokud by byly vážné pochybnosti o hodnověrnosti předávaných dat.

Tato povšechná laxnost se dnes vrací jako bumerang. A lze jen doufat, že inkasovaný úder vrátí uvažování odpovědných politiků zpět na trajektorii opravdového respektu k dohodnutým pravidlům. V historickém kontextu evropské integrace by to ostatně nebylo poprvé, kdy pokroku bylo dosaženo teprve poté, co středně velká krize vyburcovala k nápravě.

Zklamáni proto zůstanou ti, kdo předpokládají, že dnešní zjitřená atmosféra nalomí přesvědčení o nezbytnosti společné měny pro integritu a prosperitu společného trhu. Přední evropští politici v tomto smyslu cítí odpovědnost za dílo, které převzali od svých předchůdců. Jaký vzkaz z toho všeho plyne pro českou diskusi o termínu zavedení eura? Naše politická reprezentace by předně neměla napodobovat finanční trhy v jejich názorové těkavosti. Naopak by si měla uvědomit, jak silnými pouty je Česká republika připoutána k eurové ekonomické oblasti. Zkrátka údělem naší relativně malé, obchodně i kapitálově otevřené ekonomiky je popřát euru, aby se co nejrychleji vzpamatovalo z momentálního klopýtnutí a aby se vrátilo ke své dlouholeté obchodní značce vysoce důvěryhodné měny.

Naše politická reprezentace by neměla napodobovat finanční trhy v jejich názorové těkavosti


Zdroj: Lidové noviny | 3.5.2010 | str. 22 | rubrika: Byznys, trendy | autor: Oldřich Dědek - národní koordinátor pro zavedení eura v ČR

Nejčtenější