Novinky

Kalousek: Topolánkovi rád říkám šéfe

oddělení 2101 - Tiskové
oddělení 2101 - Tiskové

Vydáno

  • Ministr financí

* Tento týden při hlasování ve Sněmovně jste, pane ministře, nezvedl ruku pro převod 2,7 miliardy na zvýšení platů veřejných zaměstnanců. Přitom jste věděl, že tento návrh projde a vy naštvete kolem 300 tisíc lidí. To byla frajeřina, nebo co vás k tomu vedlo?

Rozumím ministrovi práce a sociálních věcí, který toto zvýšení navrhl. Vidí inflaci, která se pohybovala kolem sedmi procent, a snaží se zaměstnancům veřejné sféry platy alespoň dorovnat. To akceptuji. Jako ministr financí (KDUČSL) jsem hlasoval nikoli proti zvýšení platů, ale proti snížení investic do státní infrastruktury, odkud se peníze na mzdy převedly. Výstavba komunikací totiž zajistí pracovní místa, zaměstnává spoustu lidí a slouží nejen tento měsíc, ale dlouhou dobu a využívají je všichni. Navíc v příštím roce může nastat deflace (pokles cen), což je pro ekonomiku špatný scénář. Vidím podnikatele, jak budou zmrazovat mzdy, aby udrželi zaměstnanost. Proto mi nepřipadá nejlepší navyšovat platy úředníkům na úkor investic do infrastruktury, která by zajistila přírůstový stimul. A navíc v době dopadů krize na českou ekonomiku.

* To ale zaměstnanci veřejného sektoru, kteří mimochodem také slouží jiným lidem, moc neocení.

Názory zaměstnanců veřejné sféry samozřejmě chápu. Když ale někomu přidáte, tak vedle zdůraznění, komu přidáte, by se současně mělo říci, komu se na druhé straně ubere. Nechtějte po ministru financí spravedlnost. Já jsem tu na přerozdělování. Tady může jen fungovat společenská dohoda, kolik která je skupina ochotná obětovat za sociální smír. A na kolik ti, kteří chtějí brát, jsou ochotni přistoupit na to, aby smír existoval. Z tohoto pohledu každý spravedlnost vnímá odlišně.

* Podle opozice jste členem vlády, jež v době zpomalování ekonomiky prokázala, že není akceschopná – a navíc předložila lidem prolhaný rozpočet. Takže: jak je to s těmi vašimi čísly v rozpočtu?

Hospodářská krize nás určitě zasáhne, protože jsme malá, na export orientovaná ekonomika. Existují katastrofické scénáře hovořící o recesi, čemuž osobně nevěřím, stejně jako optimistické odhady růstu kolem tří procent. Ty jsou zase přehnané. Dojde ke zpomalení hospodářského růstu. V jaké struktuře a jak velkému – to neví dnes nikdo. Zdůrazňuji zpomalení, tedy nebude růst 6 procent, možná to bude 1,5 procenta. Ale bude to přesto růst, ne katastrofa. Přijetí rozpočtu umožní fungování země. Určuje výdaje s vědomím, že se čísla budou měnit. Chápu opoziční politiky, kteří chtějí lidi vystrašit, aby je pak ujistili, že je ochrání, a některá média, která chtějí za každou cenu krvežíznivý scénář. Já jsem se například o sobě dočetl, že chystám deficit 140 miliard. Nic takového není pravda. Pokud já budu živ, je trojciferný deficit vyloučen. Takže se dá napsat, že deficit bude i 240 miliard, ale bude to stejná pitomost jako 140 miliard.

* Co tedy v této situaci vláda dělá? Podle opozice nic.

Vláda má řadu scénářů – podle momentálního vývoje a směřování ekonomiky. Něco jako jídelní lístek, ze kterého si také při návštěvě restaurace nedáte všechno, ale jen to, na co máte chuť či jaký máte hlad. To je to spektrum možností, ke kterým se sáhne podle vývoje situace. Na variantách pracujeme průběžně s Českou národní bankou. Některé prostředky a nástroje představil premiér ve svém vystoupení ve Sněmovně.

* Vlastně… podle opozice vláda jeden čin už udělala: snížila odvody na sociální a zdravotní pojištění, což řada opozičních politiků označuje v době, kdy ekonomika může potřebovat miliardy na injekce do zpomalujícího hospodářství, za šílenost.

Napjatě jsem tento týden na ekonomické konferenci poslouchal profesora Jana Švejnara, když říkal, že v současné době by nejlepší opatření proti dopadům krize bylo dramatické snížení daní z příjmu právnických osob kompenzované zvýšením nepřímých daní. To je scénář, na který bych okamžitě přistoupil. Ve Sněmovně – když se hovořilo o změnách daní – ale bylo zajímavé, že všichni ti, kdo nevolili Švejnara při prezidentské volbě, byli ochotni na tuto koncepci přistoupit. Naopak – všichni, ti, co ho volili, byli zásadně proti. Nástroje mají politické limity. Něco průchozí je, něco není. Z průchodných nástrojů se ale vždy budu bránit výdajům, které jsou vyhazováním peněz.

* Vláda ještě prosadila zvýšení garancí za vklady ve výši 50 tisíc eur. Není to ale přece jen vzhledem k očekávanému propadu výkonnosti trochu málo?

Vláda ale už přijala řadu opatření! O miliardu korun se zvýšil úvěrový rámec pro exportní banku. Žádný dobrý proexportní projekt by tak neměl být odmítnut či nepodpořen jen proto, že by chyběly peníze. EGAP – tedy úvěrová pojišťovna – jak jsme rozhodli, bude moci pojistit investici až do výše 99 procent. Spoluúčast neboli riziko firem ve výši jednoho procenta je výhodné. To posílí expanzi českých firem zejména do třetího světa. Pro Českomoravskou záruční a rozvojovou banku zajistíme rozšíření úvěrového rámce o 1,1 mld. To pomůže malým a středním firmám získat peníze například na provoz. Pro podnikatele v zemědělství jsme našli ještě do konce roku 300 miliónů korun. Intenzivně se využívají možnosti čerpání prostředků z Evropské unie.

* Když tak stále slyšíte kritiku na svoji adresu, kdo vás více rozčiluje – Rath, Paroubek, anebo Tlustý?

Jsem profesionál, takže vůbec nikdo. Každý má právo na názor. Politická diskuse má různé rozměry, může být kvalitní nebo hloupá. Ale diskutují ti, co byli zvoleni. Je to odpovědnost voličů, koho si zvolili.

* V čem se tedy liší podpora mezi levicí a vládou?

Je to podpora. Není to zaplacení za někoho. Když někam dáte deset miliard, tak deset miliard utratíte. Když dáte miliardu – ale s podmínkou, že současně na druhé straně musí být devět miliard z privátních zdrojů – tak máte za miliardu deset miliard. Navíc je to efektivně utraceno. Jde o to, aby to byly nástroje pomoci, nikoli sanace. Je strašně jednoduché vzít padesát sto miliard veřejných prostředků a věřit, že tím zajistíte růst a zaměstnanost.

* Něco se přece změní!

Za ty peníze někdo něco skutečně udělá, zvýší se růst a zaměstnanost.

* No tak vidíte.

Jenže to bude fungovat přesně po tu dobu, než se peníze spotřebují. Co vám stoprocentně zůstane, jsou obří dluhy. Hurá akce typu Naperme někam 100 miliard a ekonomika se uzdraví nefungují. Až se veřejné prostředky spotřebují, přestanou být tahounem růstu. Tahounem růstu jsou vždy jen privátní investice. Politika této vlády je – podpořit tyto privátní zdroje. Pomoci privátním zdrojům dostat se k těmto prostředkům. Nechceme platit všechno.

* Hezká slova. Ale nepodlehnou politici – a to i ti z pravého spektra – až začne hospodářský růst zpomalovat? Nezačnou i oni pak peníze do ekonomiky pumpovat?

A zejména když jsou za dveřmi volby do Evropského parlamentu, že. Politici podléhají pokušení sdělit, že mají recepty na všechny problémy a že vše zařídí. Je to hazard s veřejnými prostředky. Snaží se říci veřejnosti, že stačí nacpat někam miliardy z veřejných výdajů a bude automaticky dobře. Vlády nemají v ruce při řešení problémů nic jiného než finanční politiku, tedy peníze svých občanů. A buď s nimi nakládají odpovědně, nebo nezodpovědně. Podléhají pokušení říci, vše vyřešíme, ale za vaše peníze. To „za vaše peníze“ říkají ovšem až příliš potichu, zejména čekají-li je volby. Nás volby čekají – do Evropského parlamentu. Jenže ono to neplatí. Především hrozí, že tyto peníze nepomohou celé ekonomice, všem, ale určitým zájmovým lobby. Například automobilovému průmyslu. Expanzivní fiskální politika je často vyvolána ve prospěch nějakých vlivných zájmových skupin. Ty se snaží z veřejného koláče něco získat. To je právě velké riziko státní pomoci. Je krize, dejte veřejné výdaje! A už se nemluví, jak se efektivně využijí. Veřejné rozpočty čili přerozdělování není ničím jiným než stálým bojem mezi dobře organizovanou menšinou, která si chce ukousnout, a neorganizovanou většinou, které se říká daňoví poplatníci. Záleží na každém politikovi, jakou stranu si vybere. Neorganizovaná většina se může odvděčit jen důvěrou ve volbách. Organizovaná menšina má nástrojů víc.

* A co je takovým příkladem, kterého bychom se měli vyvarovat?

Například zavedení příspěvku na nákup nového auta. Pak by se mohly platit poukázky na výlety, aby se oživil turistický ruch. To jsou nástroje na přerozdělování bídy.

* Mezi důvody, že zatím dopady finanční krize nejsou výrazné, je i to, že Češi spoří. Banky tedy mají dostatek peněz – likvidity. Není proto trochu scestné uvažovat o tom, že se sníží státní podpora stavebního spoření?

Problém je v tom, že jako zdroj pořízení nového bydlení či rekonstrukce se ale tento druh spoření příliš nepoužívá. Státní příspěvek, který tam je kvůli bydlení, se míjí účinkem. Zato se státní pokladna ze zákona zatíží výdajem 15 miliard. Navíc deformujete trh, protože jiné finanční produkty dotované státem nejsou, nemají státní příspěvek.

* Nečekají ekonomiku v době krize nepředvídané výdaje typu prohraných arbitráží?

Táhne se kauza Diag Human, a těžko říci, jak dopadne. S mým nástupem na ministerstvo se omezily snahy obrat státní kasu. Odrážíme pirátské útoky, kterými se snaží získat veřejné prostředky. Snažíme se nalézt racionální řešení, jak tomu bylo s Mittalem. Ale nějaké rezervní výdaje na možné prohrané arbitráže do rozpočtu dát nelze, protože by to byl argument pro protistranu, že uznáváte pohledávku.

* Všechny spory, jak by se mělo či nemělo reagovat na dopady krize, mohou vzít za své, když se rozpadne trojkoalice. Vydrží vláda?

Podařilo se prosadit rozpočet, jehož složitosti a kontroverznosti jsem si sám vědom. Dosud žádná vláda v Česku nepředkládala rozpočet ve složitější situaci. Přijat byl zákon o daních. To je odpověď, jak je vláda akceschopná.

* Měl na to vliv kongres ODS, kde Topolánek politicky přežil?

Každý máme svoji stranu a svoje problémy. Málokomu jsem ochoten říkat šéfe. Nicméně vůči Topolánkovi si kladu za čest, že je mým šéfem.

* A nepřeháníte?

Je to tak. Tisíc věcí mě na něm rozčiluje, ale má stejně tisíc vlastností, které ho ctí.

* Alespoň jednu.

Je to první premiér, který nechce nikoho převálcovat, ale hledá konsensus. Někde tvrdě mluví, ale chová se jako člověk. Tím se odlišuje od jiných premiérů.

* Přečetl jsem si, že jste prohlásil, že mistrovství světa v lyžování v Liberci, které vyžaduje další a další milióny oproti předpokladům, je důvodem, aby české sny o olympijských hrách skončily.

Já to řekl jinak. Vysvětloval jsem, proč vládě nezbývá nic jiného než nasypat dalších 189 miliónů, které by potřebovala jinde, právě do Liberce za účelem úspěšného konání mistrovství světa. Vysvětlil jsem, že už rozhodnutí o konání mistrovství jsem považoval za špatné. Jenže teď už jsme ve stadiu, kdy se vlak rozjel. Tedy když nedáte peníze, připustíte světovou ostudu a znehodnotíte již vložené prostředky. Nebo zatnete zuby a dofinancujete akci. Je to ale příklad, jak by dopadly olympijské hry v České republice. Původní částka by se, jak by šel čas, výrazně zvyšovala. Nakonec by to skončilo obrovským státním dluhem. To je ten důvod, proč by se olympijské hry v Česku konat neměly. Pokud nás tedy mistrovství v Liberci vyléčí z megalomanských představ, jsou to nakonec dobře vynaložené peníze.

* Čekáte v souvislosti s hrozbou krize nějaký nástup masového populismu? Vznikem různých stran počínaje, vystoupením radikálů konče.

Proč mluvíte v budoucím čase, ta doba je už tady. Poslední rok vlastně nežiju v ničem jiném. Jdu na lékařský zákrok, mimochodem velmi nákladný, který ale ochrání můj život. Zaplatím za to třicet korun. To je mimořádně asociální, protože za minulé éry jsem mohl umřít zadarmo.

* Ale pro řadu pacientů může i ta třicetikoruna, navíc opakovaná a v kombinaci s doplatky za léky, znamenat dost. Ale hlavně se lidé bojí, že tohle je jen jakýsi start k částkám daleko vyšším.

To, že třicet korun poplatku je důvod, abych zamítl celou reformu zdravotnictví, je přesto vítězství populismu. Opravdu si lidé myslí, že stále dražší a dokonalejší léčebné postupy budou stále zadarmo? Kdo to nakonec zaplatí? Mají-li existovat dlouhodobě udržitelné, kvalitní veřejné služby na slušné úrovni pro všechny stejné, tak vzhledem k tomu, že stárneme a stále více přibývá těch, kdo pomoc potřebují, a stále ubývá těch, kteří na to přispívají, lze to zajistit, jen když se nevyhneme reformám. Zejména zdravotnictví a penzijního systému, které stárnutí populace komplikuje a způsobuje deficit. Pokud chceme, aby poslední léta života byla důstojná, musíme něco změnit. Za komunistů to bylo jednoduché – pokud vám bylo přes 55, protože nebyla dialyzační jednotka, tak vás nechali umřít. Ekonomicky to bylo vůči zdravotnímu systému šetrné, protože vás nikdo neléčil. I vůči důchodovému systému, protože se ušetřilo za důchod. Dneska je ten standard dostupný pro všechny. Dnes udělají endoprotézu i osmdesátileté paní. To systém mimořádně prodražuje. Já jsem tomu rád, ale systém musí být reformován. Aby péče byla dostupná, musí být více spoluúčasti než doposud.

* To je politicky nepopulární, navíc – kde by byla hranice spoluúčasti?

Pokud ale reformy neprosadíme, bude péče méně, na nižší úrovni, nebo zase nejkvalitnější péče bude jen pro někoho. Aby nárok měli i ti nejchudší, musíte prosadit spoluúčast. Vždycky jsem si myslel, že se to dá prosadit v dobách hospodářského růstu, protože to zmírní nepopulární dopady. V dobách hospodářského růstu se ale nikomu nechce dělat nepopulární opatření. Protože jsme jenom lidé a jsme odsouzeni pykat za svoji hloupost, nezbytné reformy budeme dělat v dobách recese. Je úplně jedno, jestli je bude dělat vláda pravicová, či levicová. Prostě ta vláda, která narazí „hubou do zdi“. Pokud se nyní nepodaří prosadit sociálně únosné reformy, bude je muset udělat jiná politická reprezentace, a třeba i levicová. Objektivní problém volbami nezmizí.


Zdroj: 13.12.2008, Právo, autor: Jiří Vavroň

Nejčtenější