Občané nemají stát proto, aby vařil pivo a vlastnil letiště, říká Miroslav Kalousek

* Setkáváme se v době doznívání národní tragédie, kdy nás porážka od Turecka poslala domů z mistrovství Evropy. Jak se na naši porážku díváte vy?

Mně naši fotbalisté udělali velkou radost, protože nám ušetřili velkou spoustu peněz. Teď už snad nám dá každý pokoj s miliardami na Národní fotbalový stadión.

* Tohle dost lidí rozčílí, ostatně vy máte dosti dobrou schopnost budit vášně. Teď jste například zažaloval největší banku v republice. To dosud žádný ministr financí v historii neudělal.

Tak pozor, já ne, ČSOB zažalovala stát o pohledávky s tzv. právní vadou za IPB ve výši 1,7 miliardy, na které ale podle nás nemá právo. Požadavek, aby vrátila desítky miliard veřejné podpory, kterou získala neoprávněně, je v rámci tzv. protipodání. My jsme tedy nezažalovali ČSOB, naopak z Aurory vystřelila jako první ČSOB. Tak jsme řekli – dobrá, chcete-li se soudit, my zase požadujeme zpátky veřejnou podporu, kterou tato banka při převzetí IPB dostala. A není pochyb, že ČSOB dostala větší než nezbytně nutnou veřejnou podporu. Rozhodnutí mezinárodního tribunálu v kauze s Nomurou je toho potvrzením. Akceptuji argument ČSOB, že arbitráž s Nomurou na ni nemá žádný právní dopad, protože nebyla stranou sporu. Nicméně mezinárodní arbitrážní tribunál jasně řekl, že hodnota stoprocentně očištěné IPB nebyla nula, jak vždy tvrdila ČSOB a pan ministr Mertlík, ale 34,2 miliardy korun. ČSOB dostala z peněz daňových poplatníků o 34,2 miliardy více, než měla.

* Stojí za to tím opět otevřít diskusi, jak to vlastně s IPB bylo? Není to politicky riskantní, a to zejména pro strany koalice, která si zrovna ve voličských preferencích nestojí příliš silně?

Já bych si moc přál, aby si lidi po těch letech přečetli zprávu vyšetřovací parlamentní komise, která vyšetřovala záležitosti kolem IPB. Po celý ten rok, kdy se připravovala, jsem marně vedl boj, aby se kauza rozdělila na dvě části: zda ten zásah byl, či nebyl nutný a zda řešení zásahu bylo pro stát efektivní, či nikoli.

* V čem tedy byl a je stále problém a proč je dodnes kolem sporu o IPB tolik zmatků a je to tak třaskavá politická kauza? Není to proto, že zásah proběhl za Zemanovy vlády, tedy za vlády toho, kdo se možná chystá zpět do politiky?

Aktuální je to proto, že teprve v těchto dnech mezinárodní arbitři konečně vynesli rozhodnutí a my víme, kolik budeme Nomuře platit. A za druhé v zájmu zastánců zvoleného postupu státu po zásahu v IPB bylo a je zamíchat oba procesy dohromady. Nikdy nechtěli dovolit to od sebe oddělit.

* Po osmi letech zásadní otázka – byl ten zásah nezbytný?

Zásah nezbytný byl, stát zasáhnout musel. Kdyby nezasáhl, hrozilo by zhroucení bankovního systému. O tom není pochyb. Další otázkou je, zda řešení po zásahu bylo pro stát nejvýhodnější – tady znám odpověď zcela jasně. Bylo nejhorší z možných. Kdybych to měl převést do mediální řeči, tak to byly moje přestřelky s Milošem Zemanem. Zeman mne kritizoval slovy – my jsme hasili požár, vy vyšetřujete hasiče, místo abyste vyšetřovali žháře. A já jsem mu odpovídal – nepochybujeme o tom, že hořelo a že bylo potřeba hasit, nicméně ani hasiči nesmějí při požáru drancovat. V těchto bonmotech je celý problém, který tady doutná deset let. Požár byl, hasit se muselo, hasiči drancovali a ty prostředky chci nazpátky.

* Přesto, není nic zdravého pro jakoukoli ekonomiku, ale i stát, když se soudí s největší bankou v zemi.

Není to skutečně optimální stav. Proto jsem se dlouho snažil a snažím o rozumné řešení. Nabízeli jsme ČSOB tzv. nulovou variantu. Vy po nás nechtějte pohledávku s právní vadou, my už vám nezaplatíme nic a nebudeme zkoumat, zda veřejná podpora byla oprávněná či nikoli. Daňový poplatník už zaplatil 120 miliard, vy jste se stali největší bankou v zemi. Nabídka existuje dokonce i písemně. Vedení ČSOB to však odmítlo a trvá na tom, že stát má zaplatit ještě nějaké náklady. Šéf ČSOB Kavánek efektivně pracuje pro belgické akcionáře a snaží se pro ně získat co nejvíce prostředků, já pracuji pro české daňové poplatníky a nechci dát belgickým akcionářům o korunu více, než skutečně musím. To je zase moje práce.

* Miloš Zeman nešel daleko pro ostré slovo, jeho slovník se moc nehodil do salónů. Teď se objevují hlasy volající po jeho návratu do politiky. To už by se snad musely přenosy ze Sněmovny zakázat nebo je vysílat až po 22. hodině!

Ve Sněmovně to teď není jen o ostrých slovech, tam není obecně příliš dobrá a dělná atmosféra, a nejen mezi opozicí a vládou. Cítíme to všichni, vím, o čem mluvím, v politice se pohybuji 18 let. Nikdy nebylo méně vzájemné úcty, tolik osobních vášní jako dnes.

* Kde je příčina?

Ubývá profesionalita. Politika se samozřejmě nedá dělat bez emocí, politika je o důvěře, což je emoce. Profesionál v politice by si ale neměl dovolovat ve vztazích příliš mnoho negativních emocí. Je-li jich hodně – a to je, tak je to známka právě malé profesionality. Miloš Zeman byl sice hrubián, ale inteligentní, jednání bylo věcné a nikdy se nesnažil dotlačit protivníka k tomu, aby ztratil při kompromisu sebeúctu, každý si zachoval vlastní tvář. Teď se ale politici snaží politika opačného znaménka či názoru převálcovat, zničit za každou cenu. Proto přes občas i sprostá slova tam byla tehdy atmosféra trochu jiná, tedy i dělnější. Zeman dobře věděl, že lidé politikům odpustí prakticky všechno. Neodpustí vám jedinou věc – když je veřejně zesměšníte a znemožníte úplně zbytečně.

* Tohle by si měl pamatovat současný premiér a další politici. O vládě, které jste členem, se říká, že je schopná všechno, co není přišroubované, prodat. Teď se například rozhoduje o prodeji pražského letiště. Nenastane situace, kdy Česko bude bez letiště – například v době nějakého vnějšího ohrožení?

Teď si ze mne děláte legraci! Samozřejmě že letiště je strategická investice, která souvisí s bezpečností státu. Ale pouze za situace, kdy by to bylo jediné letiště v zemi a my ho chtěli opravdu prodat. My jsme země, která má přebytek vojenských letišť s dobrými přistávacími dráhami. Například jen namátkou – Náměšť, Přerov, Pardubice, Kbely atd., které jsou v provozu. Strategická potřeba mít pod plnou státní kontrolou pro případ bezpečnostních rizik letiště je naplněna více než dostatečně. Letiště Ruzyně z tohoto pohledu není nic jiného než obrovský obchodní dům, který je vstupní branou do země v době míru, pro turisty a návštěvníky. Není jediný důvod – včetně bezpečnostního hlediska – aby tento obchodní dům, tuto turistickou bránu do země vlastnil stát. Samozřejmě roli státu z hlediska obrany například proti teroristům nikdo nezpochybňuje či neopouští. Proto ale nemusí stát letiště vlastnit.

* Dosti vášní budí ale i privatizace Budvaru?

Proč si občané zřizovali stát? Aby získali služby, které nelze zajistit privátně. Sem nespadá vlastnictví pivovaru. Mimochodem napište, že tím samozřejmě nevyzývám ani nepodporuji okamžitou privatizaci, cenná značka musí být dobře chráněna. Že stát vlastní pivovar, je ale pozůstatek bolševické minulosti, bez ní by stát pivovar rozhodně nevlastnil. Mimořádně humorná mi proto připadá vášnivá debata i politiků ODS, že není možné privatizovat pivovar, protože je to národní stříbro. Tak vlastně jen potvrzují ono děsivé bolševické reziduum. Stát nemá vlastnit pivovary, to není jeho funkce. Stejně tak nemusí vlastnit obrovský obchoďák, kterým je letiště. Můžeme diskutovat o privatizaci ČEZ. Dnes je ale energetická suverenita otázkou do značné části i otázkou státní suverenity a bezpečnosti. Tak jsem proti privatizaci ČEZ. Nikoli tedy proto, že ČEZ vydělává státu, ale proto, že podporuje státní suverenitu, bezpečnost a nezávislost. A to už jsou věci, které stát musí zajišťovat, proto si občané stát zřizovali a platí jej. Nikoli proto, aby vařil pivo.

* Jak se díváte na fakt, že vám teď chtějí učitelé sebrat čtyři miliardy korun z rozpočtu?

Ne sebrat, vláda jim je chce dát.

* Jenže neudělá to paseku v rozpočtu, není to nesystémový zásah, který nažene do ulic ostatní státní zaměstnance, kteří nedostanou nic?

Ty kroky jsou systémové. Pro letošní rok jsme předpokládali, že inflace nepřesáhne tři procenta. K tomu se vázal růst platů hrazených z rozpočtu ve výši 1,5 procenta. Kdo chtěl více, musel najít prostředky v úsporách, například zbavit se lidí, kteří nic nepřinášejí a jen se vezou a berou plat. V současnosti je ale inflace dvojnásobná. Z celé řady důvodů, většinu z nich vláda vůbec nemůže ovlivnit. Proto jsme navrhli nikoli 1,5, ale 4,5procentní růst platů – pro všechny zaměstnance rozpočtové sféry. Vláda se ale rozhodla, že ony čtyři miliardy, tedy ta tři procenta navíc, nedá všem zaměstnancům veřejného sektoru, ale pouze pedagogům.

* Právě učitelé začali s masovými protestními akcemi, na které v úterý naváže největší protestní akce proti vládě po roce 1990. Jak se z tohoto pohledu díváte na reformy, které prosazujete?

Protestní akce jsou legitimní nástroj nesouhlasu. Protestovalo se i proti Špidlově vládě, tedy proti socialistickému premiérovi. V souvislosti s touhle akcí si ale kladu otázku, co vlastně odbory chtějí, když současně říkají, že reformy jsou nutné. Jakékoli změny, ať je předkládá socialistický či pravicový premiér, jsou přitom vždy špatně. To je ale z dlouhodobého hlediska asociální, protože bez reforem odsuzujeme nejslabší a nejchudší k daleko tíživější situaci, než když se udělá sociálně únosná reforma. To já dělat nechci a nebudu. Nemohu se také zbavit dojmu, že je vše koordinováno z Lidového domu, navíc se stoupající gradací vzhledem k blížícím se krajským volbám. České odbory jsou více, než je zdrávo, spojené s opozicí.

* Moc bych odbory nedráždil konspiračními teoriemi, protože ve srovnání se západoevropskými jsou spíše státotvorné a takové klidné, jak si všiml i pan prezident. Není spíše než „zloduch Paroubek“ takovou rozbuškou k protestům to, že se vláda s lidmi jiných názorů skutečně moc nebaví?

Vždyť to není pravda, po skončení našeho rozhovoru například odcházím na jednání tripartity, které se já, ale i místopředseda vlády Petr Nečas pravidelně zúčastňujeme. Nikdy jsem neodmítl jakékoli jednání s jakýmkoli odborovým svazem. Dialog je nutný a já ho považuji za svoji prioritu.

* Když už jsme u masové obliby, tak váš předseda Čunek řekl, že by stát měl přispět miliardou na stavbu národní knihovny. Knihovna, jejíž výstavba má podporu veřejnosti, je jednou z možností, jak získat oblibu.

Já proti knihovně nic nemám, doufám, že pan předseda tu miliardu najde v rozpočtu svého resortu. Já ji nikde jinde nevidím.

* Nevzala si vláda toho moc najednou? Chce prosadit reformu a současně církevní restituce a současně se udržet u moci a být oblíbená. Přitom pro opozici to jsou témata jak rudý hadr pro býka. Pro vnitřní opozici v koaličních stranách prostředek, jak si vyřídit účty se stranickými rivaly. Církevní restituce nikdo lidem smysluplně nevysvětlil. Nebylo by rozumné nejdříve prosadit byť částečnou reformu, o které říkáte, že bez ní to dopadne pro veřejné finance špatně, a teprve pak se pustit do církví?

Především tato vláda problém církevního majetku neotevřela. Ten problém je otevřen – a neřešen – 17 let. Jsme poslední země postkomunistického světa, která nemá dořešen vztah s církvemi. Když se tento problém nevyřeší, slunce samozřejmě vyjde. Nezmizí ale problém, který s církevními restitucemi souvisí a jenž vyplývá z čerpání prostředků evropských fondů. Když se nevyřeší nejasnosti kolem vlastnictví pozemků obcí a měst, které jsou logicky do vyřešení vztahů s církvemi blokovány, zbrzdí to přísun peněz, a tedy i rozvoj regionů. Tenhle zákon není jen otázka narovnání vztahů mezi státem a církvemi. Proto jsme si mysleli, a přes problémy, které tím koalici vznikly, i nadále myslíme, že s tímto problémem už nelze dál otálet. Protože máme první a poslední období, kdy můžeme čerpat peníze z Evropské unie.

* Vaše strana se stala iniciátorem „nepohodlné“ tvrdé koaliční debaty o omezení zavedených poplatků ve zdravotnictví a následně jejich částečného rušení. Jak se na poplatky díváte jako ministr, který stál u zrodu reformy financí a poplatky podporoval?

Ve středu jsme ve Sněmovně několik hodin debatovali právě o zrušení některých třicetikorunových poplatků. O osudu 255 miliard jsme tentýž den rozhodli během krátké chvilky. To je podle mého charakteristické pro současné politické spory a diskuse. Je to možná proto, že třicet korun si umí každý představit, ty miliardy ale nikoli. Mne osobně dosti frustruje, že hodiny debatujeme o podružnostech, kvůli třiceti korunám hrozí koaliční problémy či pády, ale vůbec či minimálně se bavíme o zásadních změnách rozpočtového systému, které by stabilizovaly ekonomiku.

* Ale pro řadu lidi je 30 korun hodně, má pro ně stejný význam jako pro vás miliardy. Baví se ministři při rozhodování, jaké se budou platit daně, také o tom, jak to zasáhne peněženky obyčejných lidí, nebo se pohybují jen v makročíslech rozpočtu a deficitu veřejných financí?

Možná se budete divit, ale o konkrétních dopadech se bavíme pokaždé. Vždy, když se dělá jakákoli daňová úprava, tak se zvažují dopady do spotřebitelského koše, do výdajů domácností.

* Tomu mám věřit?

Kdyby tomu tak nebylo, tak by ve vládě prošla jen jedna sazba DPH.

* Možná vláda před lidmi trochu zatajila, že je tak sociálně citlivá.

Vždycky lze bez rizik a přílišné odvahy komukoli vyčíst – a vládě zejména – nedostatky v komunikaci a dílčí chyby. Rozhodující ale nakonec nejsou detaily, ale dlouhodobé trendy, kterým se ekonomika, rozpočet ubírá. Když se vrátím k diskusi o třicetikorunovém poplatku. Je to problém, který třásl koalicí. Nikdo už neřekl ale to druhé: narodíli se dítě, okamžitě a automaticky mu vzniká z veřejných rozpočtů nárok na 114 tisíc korun ročně. Z toho je 13 tisíc porodné, 7600 mateřský příspěvek při tříleté mateřské dovolené a 10 680 korun jako sleva na dani. Na dávkách, které tak či onak souvisí s dětmi, je jen pro letošní rok v rozpočtu vyčleněno 50 miliard korun. Když k tomu připočítám daňové úlevy na děti, které se blíží 20 miliardám, je tady veřejná podpora 70 miliard korun ročně na podporu rodin s dětmi. Když porovnáte na jedné straně 114 tisíc korun a 30 korun na straně druhé, tak to vzhledem k tomu, jak se o tom na politické scéně bavíme, jaké propukají vášně, vypadá směšně.

* Směšné to ale není, právě z pohledu těch lidí, kteří počítají každý měsíc i s třiceti korunami.

Směšné to skutečně není, ale z jiného důvodu. Zatímco těch 30 korun, které vláda navrhla a prosadila, je bráno jako asociální zlo, tak 114 tisíc na každé dítě je naprostá samozřejmost, která je podrobována kritice, že je to málo. Je svatou povinností ministra financí říci, že těch 114 tisíc žádná samozřejmost není a že když nepřistoupíme k zásadním systémovým změnám, tak ty prostředky i na tuto podporu jednou také nemusí být. Proto prosazuji reformu financí. Když nepřistoupíme k zásadním reformním změnám, tak ty peníze jednou prostě nebudou, Lhostejno, zda tady bude vláda pravicová či levicová.

Zdroj: 21.6.2008, Právo, Rozhovor, autor: Jiří Vavroň